Jan Roháč z Dubé

Historická dráma, ktorej 83minútová verzia vám príde, že trvala minimálne 2 hodiny. Jednorozmerné myšlienky každý pochopí, ale nezáživným spôsobom akým sú podané, sa veľmi ľahko rozpŕchnu vo vetre. Scenár nie je formulovaný dialógovým konsenzom, ale postavený skôr na divadelných prehovoroch, čo ubližuje príbehu. Aspoň, že môžeme obdivovať farebné dekorácie a podmanivé stredoveké prostredie o ktoré sa zaslúžili presvedčivo prešpikované kostýmy. A že som vnímal úsilie postáv, ktoré aspoň hrali srdiečkom. Vďaka tomu nedám **. Director´s cut by bol pre mňa ale smrtiacim koktejlom. (22.01.2014)

No vida tak tohle byl první Český barevný film? Mno to by jeden ani neřekl. Sestříhání mu určitě neprospělo. Místy na sebe scény moc nenavazují i trhliny v ději to potom vytváří. Zajímalo by mě jak vypadala původní celá verze. Jinak obsah moc hodnotit nehodlám 3* dám za kostýmy a solidní bitvu o hrad Sion.50% (22.03.2016)

Ak by sa podobné veci a podobné maniére utlačovaného ľudu diali a používali dnes, väčšina mocensky založeného sveta by to považovala za anarchiu a vraždenie. A pritom je to len staré známe ´´oko za oko, zub za zub´´. No ale dosť politikárčenia, tu ide o jeden zaujímavý a hlavne technicky zdatný snímok, ktorý neviem či utrpel značným skrátením, pretože úplná verzia sa mi nedostala. V konečnom dôsledku je to možno na škodu, možno ani nie, pretože film ubieha svižne a má skvelú ´´štúdiovú´´ atmosféru. Dobový divák musel byť náležite spokojný. (26.10.2018)

Po zralé úvaze (slušelo by se říci, že kvůli režisérovi Borskému, ale také kvůli v obsahu zmíněnému zkrácení) jsem se rozhodla film nehodnotit, ale pouze ponechat komentář toho, co se mi na něm nelíbilo. Krásně nám to začalo chorálem Kdož sú Boží bojovníci a citací z Palackého, ale už v úvodním proslovu bylo tolik blbostí, že jsem je opravdu jen horko těžko vydýchávala (bratrství chudých a vykořisťovaných, touha po svodbodě, český lid, revoluce proti pánům a věrolomný Zikmund, "šelma ryšavá"!) A film ve stejném duchu i pokračuje - utiskování těch, kteří pracují, české hrady a města jako symbol zrady, Lipany jako nejhroznější bitva našich dějin, hláška "Čechové toliko od Čechů poraženi být mohou" :-(( - no nečetla jsem Jiráska nikdy dost pozorně, ale myslím si, že z jeho pera tyhle "skvosty" nepocházejí... Myšlenky slovanské soudržnosti -"Bojovali Čechové a Poláci jako jeden muž proti společnému nepříteli..." baví se o jednom takovém a ejhle, on se tam zničehož nic objeví jako bájná vojska z kronik a nabízí pomoc polského krále Vladislava...Film už naznačuje, kam se bude ubírat česká kinematografie v padesátých letech, i když je Jan Roháč natočen ještě před únorem 48, jde o první český barevný film a po technické stránce solidní, pro mě je pouhou agitkou zasazenou do doby po husitských válkách (nebo bouřích), a ač vím, že se v době uvedení do kin psal rok 1947, čili bylo krátce po II.sv. válce a nálada ve společnosti byla (mírně řečeno) velmi protiněmecká, tak čeho je moc, toho je příliš. Sešli se zde takoví herci jako Korbelář, Vojta nebo Boháč. Oni možná nemohli jinak, ale pro mě je to něco až tak zkreslujícího, že bych se to nebála označit jako předúnorového majora Zemana v pozdním středověku... (12.11.2011)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)