Strach jíst duše

V tomto díle Fassbinder kritizuje co může. Zejména (západo)německou xenofobii vůči arabským dělníkům. Stará žena si vezme o čtvrtstoletí mladšího Araba (mimochodem ho ztvárňuje režisérův tehdejší milenec El Hedi ben Salem). Ženina rodina, jakož i známí a sousedi tomuto svazku nepřejí a mladého Maročana nenazvou jinak než švajnhund. Velmi pravdivý film, který si na nic nehraje a přitom mu věříme každé slovo. (30.10.2009)

Velká beznaděj a žádné východisko v nepřátelském světě. Vdova, o kterou se vlastní děti nezajímají a mnohem mladší muž - přistěhovalec se do sebe zamilují. Nebo možná nezamilují, ale hledají ve společném životě záchranné lano před samotou. To, co je ale potkává, když jsou spolu, se zdá ještě horší. Nejdříve jsou silní a odolávají. Později ale selže jeden i druhý ... Zvláštní film, který určitě stojí za to vidět. (25.05.2013)

Fassbinderovo melodrama, které je zároveň aktuálním, sociálně kritickým příběhem lásky staré ženy Emmi a mladého arabského gastarbeitera Aliho. Škoda, že je film příliš polopatický, příliš schématický (nejdřív se od ženy, která si vzala „černocha“, všichni odvrátí a nemluví s ní, později se k ní postupně zase ze zištných důvodů vracejí). Název je zkomoleninou přísloví Strach jí (ujídá) duše, které Ali svou špatnou němčinou pronese s infinitivem jíst. (02.08.2007)

Před napsáním tohoto komentíku jsem si prostě musel ten kuskus udělat... Nedalo se jinak! Myslel jsem přitom na Aliho, kterému se téhle pochoutky v novém manželství tak zoufale nedostávalo.___ Fassbinder tímto filmem odhaluje s obdivuhodnou důsledností něco, co se stále nedaří z naší civilizace vymýtit - hluboce zakořeněné rasistické a xenofóbní předsudky, které dřímají ve většině z nás, čekajíce na první příležitost, aby se opět projevily ve vší své nechutnosti. Znáte to: "Já nejsem rasista, ale..." To slůvko "ale" má ospravedlnit nesympatie, nepřátelství a zášť, které lidé (okolím i sebou samými považovaní za slušné) projevují vůči jinakosti, jež naruší jejich lebensraum. Dobrosrdečná osamělá vdova Emmi se zamiluje do marockého automechanika: Skutečnost, která je radikálně odmítnuta a xenofóbní společností "potrestána" absolutní ostrakizací (děti, prodavač v krámku, sousedky, přítelkyně, personál restaurace...atd.) Jenže lidi nejsou jen rasisté, ale jsou to taky zištní a vypočitaví pokrytci - podobně, jako když se přátelé a příbuzní na chvíli "vzdají" svých předsudků a snaží se znovu získat Emminu náklonnost, resp. něco od ní chtějí.. Fassbinder však nevypráví žádnou černobílou pohádku. Emmu její trápení a nepřátelství okolí nedělá něčím lepším.. Jakmile má příležitost, sama se účastní psychického teroru vůči jiné. Vždyť upřímně přiznává členství v nacistické straně ("A kdo v ní nebyl?"). Její manželství s Alim je úplně normální se všemi problémy, které se objevují v "normálních" rodinách. Ali musí kvuli nedostatku sexu a kuskusu chodit za jinou apod.___ Strach jíst duše je mimořádně autentický a stále velmi aktuální film, který je natočený velmi zajímavým "fassbinderovským" způsobem. Vynikající film! (Zkuste si myšlenkový experiment: Vaše mladá sousedka/ spolužačka/ dcera si vezme černého kluka a přivede na svět černé miminko. Jaká bude vaše úplně první reakce? Bude tam ta odporovací spojka ale?) (06.11.2008)

Filmařsky není co vyčíst, Rainerův styl mě docela sedí. Mám však výhrady k chování postav, v jeden moment se tam totiž skoro všechny postavy promění v přístupu, myšlení i chování a to je naprosto nepřirozený. Jestli se Rainer snažil ukázat německou společnost jako xenoxobní, což jsem tak vnímal po třetinu filmu, pak docela kontrast s tím jak se chovali ty mladý holky v baru, němečtí kolegové Aliho v práci. Mě to vyobrazení německé společnosti přišlo mnohem pestřejší, ale nevím zda to autor tak chtěl a nebo jsem mimo. Na Rainera už se bohužel nezptám, hold drogy jsou svinstvo. Takhle jsou u mě smíšený pocity, chvíli u mě převládali silné emoce, chvíli jsem se cítil z chování postav dost zmateně. (25.12.2018)