Jonáš a Melicharová

Je to pocta divadlu Semafor a jeho poetice a písničkám a jako takový je tento film třeba brát. Není to příběh s dějem, je to střihový film a mne osobně semaforské písničky i historické záznamy scének potěšily. Dnes už je to také historický snímek a tak je to taková nostalgie na druhou. Chápu ale, že se jedná spíše o fanouškovskou záležitost a kdo nemá tvorbu Jiřího Suchého rád, toho tento film nemá čím zaujmout. Pokud jde o mne, jsem velmi ráda, že film vznikl. (10.01.2020)

Právo na názor má jistě každý z nás. Právo na názor by však vždy mělo vyrůstat z pochopení skutečnosti, ke které se názor vztahuje. Právo na názor, které je páteřní součástí lidských práv, však může být za určitých okolností zrcadlem ne faktu, na který reaguje, ale naopak svého nositele a jeho schopností. Aby bylo jasné, co tím chci vyjádřit, pokusím se zopakovat některá fakta. Divadlo Semafor vzniklo před 52 lety prací dvou klíčových protagonistů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Ve své tvorbě od počátku vědomě navazovalo na odkaz své velké inspirace a výzvy - Osvobozeného divadla Voskovcova a Werichova. Z velké části se mu to podařilo mj. zásluhou skvělých melodií zprvu klavíristy a posléze komika Jiřího Šlitra a knížete českých textařů Jiřího Suchého. Prakticky celá moderní česká kultura současnosti i druhé poloviny minulého století vychází ze semaforské tradice. Platí to jako o mainstreamové pop music, tak o experimentálních scénách. Po Šlitrově nečekané smrti a nepřízni komunistického režimu hledal Suchý dost dlouho sám sebe. Fenomén Jitky Molavcové, výrazné osobnosti dnes dejvického divadla Semafor, posléze toto hledání ukončil. Film, i když místy poněkud nesourodý, určitě i při nejpřísnějším pohledu nejde pod standard specifického žánru střihových snímků. A Žofie Melicharová jako svébytná komička jistě nepatří do pásma kýče a neschopnosti. Má-li dnešní Semafor nějakou slabinu, je dána délkou jeho nepřetržitého působení, faktem, že se stal součástí českého dějepisu minulého století. Neměnili se jen jeho protagonisté, ale i styl. Styl prvních Zuzan a ČLOVĚKA NA PŮDĚ jistě není určující pro dobu KDYBY TISÍC KLARINETŮ. To, co v nějaké podobě zůstává, je Suchým ztělesňovaný smysl pro jedinečný hravý něžný intelektuální humor. Porozumět mu dnes znamená znát a vědět celou řadu neopakovatelných skutečností, které pro mladší generaci nesporně představují určitou bariéru. Překážku, kterou však lze poměrně snadno překonat. Šok z kýče a nudy se pak začne měnit - krok za krokem - v pochopení a pochopení ve významném množství případů v potěšení a radost. Ať je totiž Semafor v čase vzdálen sebevíce, nedosahuje na propast, která nás děli od KRISTIÁNA či CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE. Nepochopení a kýč by však neměly být zaměňovány. Zvlášť, chceme-li být skutečně právi zásady důsledného zachovávání a hájení práva na vlastní názor. (13.03.2011)

Melicharová nefuň...😋 Po dlouhých letech půstu se Jiří Suchý mohl vrátit na plátna kin, původně bylo zamýšleno že by film i režíroval, což ale mocní Barrandova neschválili. Pan Suchý považuje film za nepovedený, kromě toho že mu režisér mluvil do scénáře, kde musel být nakonec uveden,byl prý velkou část natáčení pod vlivem... (09.01.2020)

Na malém prostoru velký tingtangl. Je to prostě skvělé. Dýchnou na vás staré časy kabaretů a šantánů, láska k V+W a samozřejmě dobrá muzika. Jitka Molavcová není zdaleka jen přívěšek, ale rozjíždí to ve velkém stylu. Jak člověk nepolíbený tvorbou Suchého a Šlitra před tímhle smekám klobouk a házím do do křoví. 85% (12.10.2019)

Krásné písničky prokládané slušnými výstupy ve formátu, který je vhodný pro televizní pořad, ale ne pro film. Výsledný dojem výrazně kazí neuvěřitelně špatná režie a unavená, přesvětlená kamera. Za povšimnutí stojí možnost nahlédnout do prostor dnes již neexistujícího Semaforu v pasáži u Františkánské zahrady. (10.10.2011)