Jackie Brown

Quentin Tarantino a jeho filmy, to by bylo povídání na dlouhý román. Jackie Brownová je sice o něco méně "tarantinovská", ale přesto je to dobrá kriminálka se zajímavými dějovými zvraty a kvalitními hereckými výkony. Hlavně Pam Grier, pro niž tento film znamenal krátký návrat do povědomí diváctva, se snaží působit nejen jako bývalý černošský sexsymbol, ale i jako dobrá herečka. (26.08.2002)

Do bodky premyslený scenár, taktná réžia a v neposlednom rade vychytaný herecký ansábel obstarávajúci vychytané dialógy. Umne gradovaný snímok upomínajúci na éru blaxploitation a žiarivú gloriolu Pam Grier. Plný naratívnych kreácií a výživných alúzií ktorými Mr. T nekompromisne neguje dohady o neschopnosti natočiť aj niečo iné, ako len excelentnú žánrovú pastiš pre svojich die-hard fanúšikov, ale naopak potvrdzuje, že keď chce, tak dokáže vybudovať uvedomelý filmový tvar ktorý takmer vôbec nerezignuje na svoj signifikantný rukopis, a pritom stále uspokojuje aj netarantinovskú obec. A práve preto "Jackie Brown" predstavuje ďaľší plnohodnotný zárez vo filmografii - neunaviteľne hravého auteura - Quentina Tarantina a stáva sa dôkazom jeho flexibilnosti, dômyselnosti a samozrejme vyspelosti. (06.02.2009)

„A je to tady! AK-47, to vůbec nejlepší. Když potřebuješ pozabíjet naprosto všechny zkurvysyny v místnosti, pak se nesmíš spokojit s ničím jiným!“ Souhlasím s Ordellem, ačkoliv tenhle film se bez starého dobrého „Ákáčka“ nakonec obešel…Před filmem u mě převládala spíš nízká očekávání, a to z jednoho prostého důvodu, měl jsem tu „čest“ vidět Coffy (1973). Jenže nějak se prezentovala Pam Grier tam, jinak tady. A Tarantino (naštěstí) není Hill. A můžu konstatovat, že tohle pomrkávání po létech sedmdesátých se mi k mému překvapení líbilo. Ačkoliv krom hrátek s taškami toho dějově příliš nenabízí, nenudil jsem se ani chvilku. Vysoká hra se stylovým zlosynem a otravnou policí má své momenty, i díky spoustě rizik a možnosti, že se vše může kdykoliv sesypat jako domeček z karet. Herecky to za všechny táhne Jackson (takhle mají vypadat pořádní záporáci!), ale typově přesná byla i „expertka“ přes herečky (Demi Moore!) v podání Fondy. A na rozdíl třeba od Gaunerů mě potěšil podařený konec. Celkově dávám solidní 4*. (02.02.2020)

Bez nadbytečných cirátů: Jackie Brown se nonšalantně vyhoupla na vrchol mého osobního indexu "režijní vyspělosti dr. T", zároveň do trojice s Gaunery a druhou půlí KB (čímž nemám na mysli Komerční banku). Je na ni radost pohledět, neboť lahodí nejen oku, ale i sluchu, bránici a ohleduplně atakuje i hranice cituplné srdcovky. Jestli jde v Tarantinově filmografii o snímek z vínku "odlišných", to si já, malý pán v pohyblivých obrázcích, netroufám říci. Pro svou vyrovnanost, přesnost a ukotvenost je však netrénovanému oku bezesporu obtížněji dešifrovatelný, možná i nudný a úzkoprsý. Ale osobně mi tohle latentní autorství činí jen a jen potěchu, protože tím spíše dovoluje si vychutnat i ty nejjemnější nuance, vypravěčské finesy, charakterizaci postav, scénář, hudbu a nikdy nenudící aluze. Lahůdka! (24.10.2008)

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)