Tři ženy

Sledování "Tří žen" divákům může evokovat Bergmanovu "Personu" i Lynchův "Mulholland Drive". Všechny tři filmy sdílí motivy prolínání identit, iracionální vyprávění a výrazné dějiště, jehož estetické atributy zásadně dotváří snovou atmosféru. Ačkoli můžeme předpokládat, že jednotlivé filmy, respektive jejich tvůrce spojuje nit přímé inspirace, všechny současně zůstávají zcela osobité a unikátní, ba dokonce pojednávají o zcela odlišných tématech. Altmanův snímek, jehož námět se mu zjevil při spaní, lze stejně jako ostatní vnímat i interpretovat různými způsoby, ale v jádru nabízí dekonstrukci pozice a rolí žen (nejen) v americké společnosti. Každá z titulních tří žen ukazuje jinou stránku genderových rolí coby konstruktu uměle vytvářených a předávaných rolí a procesu splývání s nimi jako vytrácení, či přinejmenším upozaďování vlastní osobnosti a identity. Vynikajícím způsobem to zosobňuje fenomenální Sissy Spacek, která během vyprávění projde několika proměnami osobnostmi z vyjukaně dětsky nespoutané dívky do chladně kalkulující a přetvařující se vamp. Naproti tomu Shelley Duvall se skvěle zhostila partu ženy, která následuje absurdní ideál štěbetavé puťky, jenž byl americkým ženám podsouván obzvláště v 50. letech, až z ní samé zdánlivě nic jiného nezbývá, byť je přitom aktivní postavou a mnohovrstevnatou osobností. Na rozdíl od Bergmana a Lynche, kteří již zkraje ustanoví reference, které diváky nasměrují na to, že mají film vnímat v jiném módu než obvyklé vyprávění, Altman nechává svůj film dlouho vyznívat veskrze civilně. Pouze jisté detaily chování postav vyznívají příliš naivně či afektovaně, ale nepoutá se k nim zvláštní pozornost. O to efektnější je pak přechod do znepokojivě rozklíženého vyprávění, když se film zdánlivě náhle překlopí do bizarního vztahového trojúhelníku, kde se radikálně mění osobnosti ústředních dvou postav. Nicméně základy pro to jsou patrné již od začátku v tom, jak film proměňuje obvyklou optiku mainstreamové kinematografie, když ženy namísto obvyklých objektů situuje do rolí ústředních mystérií, jejichž osobnosti a pohnutky nutí diváky rozkrývat. Muže a jejich těla naopak fragmentarizuje a odsouvá do druhého plánu, čímž se navíc vyzdvihuje absurdita faktu, že všechno podmiňují. O to radikálněji a jak z jiného světa vyznívá finále, kde naopak jsou ženy oproštěny od mužů i rolí přiřknutých jim patriarchální společností a naopak žijí v harmonii matriarchátu. ___ PS: "Tři ženy" vykazují celou řadu paralel s pozdějším scénářem Patricie Resnick "Od devíti do pěti", kde opět trojice žen, ztvárněných jinými famózními herečkami, osciluje kolem jednoho muže a doslovněji při tom přehodnocují své společenské role a vzájemné vztahy. (03.07.2022)

Určení vlastní identity, postoje, ale i role vůči svému okolí, je někdy až nad lidský výkon. Všudypřítomná, každodenní povrchnost, která je, u některých jedinců, již prakticky nezbytnou součástí života "nekouříš, nepiješ...neděláš nic, co by jsi měla..." a prohnilá dokonalost, jejíž zbytky odporně stékají po našich nejoptimističtějších životních představách, které už nelze znovu uchopit. A aby bylo ještě lépe, tak to nejhorší ze svého okolí se často stává vlastností hledajícího jedince. Šok. To je to, v čem si život libuje. Millie a její svět - Willie a její svět. Přichází Pinky a boří hranice jejich světů. Zrodili se závěrečné Tři ženy. Možná zbytečně zdlouhavý, ale skvěle vyprávěný snímek s grandiózním vyústěním, které jestli viděl Kubrick, tak se jeho volbě hysterky z Overlook hotelu vůbec nedivím. Sissy a její bravurně zvládnuté herecké polohy také rád zdůrazním. Stejně jako velmi zvláštní, ale perfektní hudební doprovod. Film, plně naplňující své žánry, což je u amerických snímků vzácnost. (20.01.2015)

Spoilery: Myšlenkový mindfuck, který nemá z mého pohledu jednu jasnou vysvětlující linii. A s tím jsem měl asi zásadní problém. Jsou Tři ženy ve skutečnosti jednou jedinou v různých úsecích a fázích života? Jsou Tři ženy významově pouze ty dvě hlavní (přičemž Pinky před a po nehodě představuje dvě různé ženy)? Anebo jsou nejdůležitějším motivem dvojčata a zrcadlení se osobností dvou hlavních hrdinek (viz jejich rozhovor v autě o dvojčatech)? Zpětně mě opravdu baví nad možným vysvětlením dumat, ale při sledování jsem se cítil zmatený. Nehledě na to ale Altman dokazuje, jak zručný to byl režisér, a jak si skvěle rozuměl s výrazovými prostředky Nového Hollywoodu. Nejlépe je to vidět na těch transfokátorových orgiích. Kamera úžasným způsobem spojuje synergii vědomého rámování obrazu, pohybu kamery a vrstev obrazových plánů. Výsledkem je fantastická filmová řeč, která v jednom záběru dokáže postihnout to, k čemu dnešní běžná střihová skladba potřebuje x střihů a úhlů kamery. Dost mě mrzí, že použití transfokátoru jako výrazového prostředku je dneska tabu a filmové vyprávění se tak dobrovolně připravuje o jeden ze svých výrazných nástrojů. 6/10 (19.05.2018)

Já mám s Altmanem problém, že jeho filmy moc nechápu. Nicméně jeho jiný filmy se mi líbily a třeba takový Prostřihy považuju za opravdu skvělý dílo, který rozhodně stojí za vidění. Tři ženy jsou ale ten případ filmu, ze kterýho mám dojem, že si to režisér natočil pro sebe a ne pro diváky. Já jsem prostě smysl toho filmu nepochopil a neobjevil. Hlavně ten úplnej závěr, kdy jsem si myslel, že třeba přijde nějaká pointa, ve mně akorát zanechal hromadu otázek. Jestli to byl Altmanův záměr, tak se mu to povedlo. Ale já opravdu nemám chuť to vidět znovu, abych třeba na ty otázky hledal odpovědi. Jinak z těch třech žen mi přišla nejzajímavější postava Willie (Janice Rule), která se ve filmu jenom tak občas mihne. Ty dvě hlavní ženy mi spíš obě lezly na nervy. Bez ohledu na to, jak mi ty postavy byly nesympatický, tak to Sissy Spacek i Shelley Duvall zahrály opravdu dobře. Zejména Sissy Spacek mi s každým dalším filmem dokazuje, že zůstala tak trochu nedoceněná. A co se týče Shelley Duvall, tak mě nejvíc překvapilo, že tady nevypadala jako strašidlo. (29.07.2022)

Tahle Altmanova svérázná bergmanovská variace sice postrádá prostou eleganci originálu (konkrétně PERSONY) a vůbec má všechny znaky špatného umění, přesto ale fascinuje nekompromisní samorostlostí, s níž se RA ponořil do hlubin ženské duše (viz např. dlouhatanánská, výtvarně působivá snová sekvence s obrazy přelívajícími se do sebe jako vlny). Dneska spíš formální libůstka pro intelektuály s pamětí. (16.03.2005)