Tři ženy

V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~ (12.09.2017)

Nenápadný a v podstatě většinou nudný film, který je velmi snadné podcenit. Teprve ke konci se z hmoty všedních příběhů, každodenních dramat a vztahů mezi postavami začne vynořovat NĚCO. A to "něco" je neurčité, amorfní, dráždivě tajuplné. Až do snové scény jsem si nebyl jist, zda to není největší Altmanův průser, v závěru jsem ale dost rychle změnil názor a v poslední době jsem se přistihl na tom, že se k tomu filmu stále vracím. Bylo to obyčejné psychologické drama nebo mnohovrstevnatá surrealistická řežba? Na tohle si hned tak neodpovím. (13.01.2013)

Spoilery: Myšlenkový mindfuck, který nemá z mého pohledu jednu jasnou vysvětlující linii. A s tím jsem měl asi zásadní problém. Jsou Tři ženy ve skutečnosti jednou jedinou v různých úsecích a fázích života? Jsou Tři ženy významově pouze ty dvě hlavní (přičemž Pinky před a po nehodě představuje dvě různé ženy)? Anebo jsou nejdůležitějším motivem dvojčata a zrcadlení se osobností dvou hlavních hrdinek (viz jejich rozhovor v autě o dvojčatech)? Zpětně mě opravdu baví nad možným vysvětlením dumat, ale při sledování jsem se cítil zmatený. Nehledě na to ale Altman dokazuje, jak zručný to byl režisér, a jak si skvěle rozuměl s výrazovými prostředky Nového Hollywoodu. Nejlépe je to vidět na těch transfokátorových orgiích. Kamera úžasným způsobem spojuje synergii vědomého rámování obrazu, pohybu kamery a vrstev obrazových plánů. Výsledkem je fantastická filmová řeč, která v jednom záběru dokáže postihnout to, k čemu dnešní běžná střihová skladba potřebuje x střihů a úhlů kamery. Dost mě mrzí, že použití transfokátoru jako výrazového prostředku je dneska tabu a filmové vyprávění se tak dobrovolně připravuje o jeden ze svých výrazných nástrojů. 6/10 (19.05.2018)

Já mám s Altmanem problém, že jeho filmy moc nechápu. Nicméně jeho jiný filmy se mi líbily a třeba takový Prostřihy považuju za opravdu skvělý dílo, který rozhodně stojí za vidění. Tři ženy jsou ale ten případ filmu, ze kterýho mám dojem, že si to režisér natočil pro sebe a ne pro diváky. Já jsem prostě smysl toho filmu nepochopil a neobjevil. Hlavně ten úplnej závěr, kdy jsem si myslel, že třeba přijde nějaká pointa, ve mně akorát zanechal hromadu otázek. Jestli to byl Altmanův záměr, tak se mu to povedlo. Ale já opravdu nemám chuť to vidět znovu, abych třeba na ty otázky hledal odpovědi. Jinak z těch třech žen mi přišla nejzajímavější postava Willie (Janice Rule), která se ve filmu jenom tak občas mihne. Ty dvě hlavní ženy mi spíš obě lezly na nervy. Bez ohledu na to, jak mi ty postavy byly nesympatický, tak to Sissy Spacek i Shelley Duvall zahrály opravdu dobře. Zejména Sissy Spacek mi s každým dalším filmem dokazuje, že zůstala tak trochu nedoceněná. A co se týče Shelley Duvall, tak mě nejvíc překvapilo, že tady nevypadala jako strašidlo. (29.07.2022)

Fascinující studie lhostejnosti silikonových obyvatel californian valleys - zde na střelnicích se rodí šílení střelci - střelkyně - pokryté krustou dokonalého make-upu. Shelley Duvall (a posléze i Spacek) je přesná - figurína z časopisu, stejně jako její barbie byt, stejně jako její sterilní práce. To, co se do toho světa nehodí, vytěsní - neodpoví na nepříjemnou otázku, projede autem pustinu okolo. A přece - jediná chybka, kterou udělá je způsobena zaváháním způsobeným lidskostí - a tady na to dojede. I proto se otázka vrací - lhostejné je především okolí dívek - k nesnesení mlčení, když vám lidi neodpoví na pozdrav, mělkost povah, zájmů i vztahů, totální neprůstřelnost formálnosti sféry zaměstnání a oficiálních institucí (nemocnice). A když se nakonec ani nehlásíte ke svým rodičům, ztrácíte sebe sama, svoji historii. Skvěle vymyšlené je rozložení "sil" - dvě hlavní hrdinky jsou dvojčata stejně jako dvojčata v jejich práci - která je která? (pravda - JE to bergmanovské - ale úzkost z californication je jiná, než tvrdost švédské žuly na pobřeží Persony), která je TŘETÍ žena? Je to opravdu ta těhotná malířka na LSD v pozadí příběhu? Jsou to tři ženy, které maluje na dna bazénů? Anebo jsou tři ženy tři, protože se Spacek tak změní??? Altmanovi lze odpustit i poněkud senzační vyústění - jak to totiž uzavřít? Cinema verité v USA neznali a na otevřený konec by mu asi nikdo nepřišel... Poslední na co chci upozornit je vynikající moderní hudba -. Málokdy se ve filmu slyší něco takového... (13.03.2011)