Babettina hostina

Příběh z druhé poloviny 19. století o životě lidí na vzdáleném dánském ostrově. O jejich hluboké (ale nenásilné, pokojné) víře v Boha a o tom, jak tato víra ovlivnila jiné. Dvě sestry, dcery místního zemřelého pastora, se ujaly uprchlice z francouzské občanské války. Zasvěcovaly ji do místních zvyků a Babette byla učenlivá žačka. Ve vsi si získala úctu a respekt. Když přišel po letech čas rozloučení, čekalo vesničany překvapení, na které nezapomněli do konce svého života. Ani já nezapomenu na tento nádherný film, který byl pohlazením po duši. Mimochodem, strašně moc jsem všem tu hostinu přála a tekly mi slzy jako hrachy. (11.01.2014)

Ve chvíli, kdy píšu komentář, ještě nevím, jak hodnotit. Jde o tzv. malý velký film, který nabídne - jak to ostatně pronese i generál u závěrečného proslovu - hodně i málo, a přesto to málo je velké. Nevím, jak jinak to říct. Na jednu stranu jde o vlastně banální křesťanskou historku - v Jutlandu, který spíše než Dánsko připomíná už pobřeží Grónska, žije malá skupina věřících, kteří nemají děti a postupně stárnou. Dvě sestry, dcery bývalého pastora, se o ně starají. Jednoho dne přijmou ženu, která uprchla z Francie, aby si zachránila život. A ta jim, jak z názvu patrno, nakonec vystrojí hostinu. Mezitím se zpívají náboženské písničky a modlí se, ale také hašteří. Vypadá to tedy jako obyčejná náboženská historka. Jenže není. V jejím podtextu totiž je spousta věcí o směřování člověka, o jeho volbách a následcích voleb, a také o darech, které člověk dostal, o umění, které má, a o tom, že těmito dary má lidi činit šťastnějšími. A to skutečně není zas tak malé poselství, když si uvědomím, kolik dobrých filmařů hrne na diváky depresivní kýble se špínou a říká tomu umění. A přitom deprese má člověk v životě dost, a spíše by ocenil to pohlazení, pousmání a rozveselení. Přitom samozřejmě nejde o jediné poselství filmu - když se třeba člověk hlouběji zamyslí nad osudem Babetty a dá si dohromady jednotlivé střípky, pak jej musí skutečně překvapit její pokora. s jakou nakonec našla své místo někde daleko od světské slávy. A protože je zde i pár záběrů moře a přírody a na konci hvězd - mankote, uvědomili jste si někdy, jak málo se radujeme z takových každodenních "drobností" a bereme je jako samozřejmost? (02.03.2019)

Film je k své předloze uctivý, aniž by mu to uškodilo. Je akorát tak správně pomalý, jako je pomalá četba předlohy. Povídky K. Blixenové jsou často nejednoznačné, paradoxní a mají v sobě notnou dávku ironie. Ta hostina na pamět pastorovu je jistě slavnost agapé, ale Babettinino angažná v této záležitosti ji posouvá ještě jinam. Ta večeře je jako nezasloužená milost pro ty, kteří jí vlastně neumějí ocenit, ale kteří jsou nakonec zasažení jejím působením, neboť pod vlivem dobrého jídla, společnosti a vína (křesťanské drogy) jsou zapomínány dlouholeté křivdy a je obnovena pospolitost. Jen generál ji dokáže ocenit a usmiřuje se se sebou, jeho osobnost je zase spojena. A paradoxně za to mohou děkovat Babettě, která to hlavně dělala pro sebe, aby se ujistila, že po letech vaření slaných ryb je stále umělkyní svého oboru, a která byla (jak sama v povídce říká) chvála Bohu a Panence Marii komunardkou a bojovala proti těm, kteří byli schopni v ní tu umělkyni ocenit. (20.11.2013)

Sú ľudia, ktorí za dobre upečený chlieb nepoďakujú pekárovi, ale Bohu (Brecht), a tento film je o takých ľuďoch. Po nezáživnom rozbehu ma pobavilo, ako sú títo bigotní veriaci, ktorí sa celý život tešia na to, čo ich čaká na onom svete, konfrontovaní so špičkovým kulinárskym zážitkom z tohto sveta. Ku cti im slúži, že v skúške obstáli a zajtrajší čaj má pre nich rovnakú hodnotu, ako dnešná hostina. Len sa mi počas hostiny neustále tlačilo do úst to biblické o perlách .... Aspoň, že si Babett spravila radosť. (05.03.2010)

„V tomto odlehlém koutě Dánska žily 2 sestry, jejichž mladistvá svěžest začínala odkvétat.“ Po tomhle prohlášení jsem se začal smát. Ale smích mi příliš dlouho nevydržel, protože ho začala nahrazovat hořkost nad 2 promarněnými životními osudy, minimálně vzhledem k pěveckému talentu jedné z nich jsem se tomuto pocitu mohl jen těžko bránit. A právě pěvecké pasáže byly také tou jedinou zajímavou věcí na úvodní jinak nudné půlhodině. S příjezdem Babetty film naštěstí dostat vítr do plachet. Příprava jídel a samotná hostina zaujme, divák zároveň doufá, že stolující (s výjimkou uznalého generála) zapomenou na svou pomatenost a docení kuchařské mistrovství. Ale stejně mě ten pokrytecký, tmářský, omezený a hloupý spolek silně dráždil, o prázdných náboženských moudrech ani nemluvě. Pocit zadostiučinění tak nebyl zrovna silný. Babettina hostina je vcelku milý, staromilský film plný melancholie, ale mně toho nabídl o dost méně, než jsem čekal, proto dám pouze čisté 3*. „Pláč umělcovy duše mi umožnil vydat ze sebe všechno.“ (13.10.2023)