Landru

Chabrol přeložil černý příběh masového vraha Landruho do jazyka panoptik a morgues. Divadelní stylizace, kulisovitost dějišť, stálá přítomnost diváků, umělost postav, topornost gest, průhlednost masek… Cením si toho pokusu jako experimentu, ale i tak mne zneklidňuje, jak tato veskrze ohavná historie znovu (po Chaplinově pokusu) slouží – ryze měšťácky – jen jako materiál k šprýmu. Přitom ta trasa, po níž se Landru vydával, od těla, které musí být zničeno a pohlceno v pozůstalém majetku, je obludná a její komika (je-li vůbec nějaká) hrůzná. (24.04.2013)

Chabrol se celý život snažil připodobnit svému vzoru, Alfredu Hitchockovi. Nedařilo se mu to, až pak natočil Landru, kterým svůj vzor překonal. Tohle drama s hororovými prvky je obdařeno obrovskou dávkou nadsázky, která místy přechází až v černý humor. I proto se mi zdá Landru mnohem lepší než Ptáci. A navíc Denner odvádí tak skvostnou práci, že překonat ho je téměř nemožné. (14.02.2013)

Chabrol při zpracování tématu nezapoměl na praxi filmového kritika a milovníka žánrových filmů, mix žánrů může určitým způsobem připomenout Střílejte na pianistu (ačkoliv oba filmy se výrazně liší), romantická linie Julese a Jima. Chabrol téma podává neuvěřitelně vtipně (démonický představitel Modrovouse, ve vizáži bližší skutečnému vrahovi než elegantní Chaplinův Verdoux) je úžasný, uhláky před kamny, v nichž spaloval těla nebohých žen, též), zároveň s melodramatickými momenty. A nebyl by to Chabrol, kdyby nechybělo společenskokritické ostří, tentokrát protiválečné (1. světová válka zabila mnohem víc lidí než jeden zločinec) a politické (zneužití causy Lanru na odlákání pozornosti od vyjednávání po 1. sv. válce, konkrétně samotným Clemenceauem) a velmi vtipně se vypořádává s policií (chvástající se policisté, kteří v kavárně kritizují generály, že válčí jednou za 30 let, kdyby to dali permantně válčícím mužům zákona, válka by vypadala jinak). (25.01.2010)

Umelo vypreparovaná história sériového vraha, využívajúceho kulisy vojny, ktorá zamestnáva zrak i sluch spoločnosti, ako rúšku pre svoje obludné plány na materiálne zabezpečenie seba a rodiny. Narozdiel od svojich kolegov v hnutí francúzskej novej vlny Claude Chabrol v tomto prípade príliš zásadne neexperimentuje s rozprávaním, ale v rovine štýlu presadzuje ako dominantu sebareflexívne a scudzujúce prvky poukazujúce na fiktívnosť príbehu a sveta (menej už na samotné médium). Štylizované herectvo, divadelnosť, afekt, výrazné líčenie a kostýmy, umelé svetlo, viacplánové kompozície, ostentatívne prepracovaná mizanscéna plná farieb, rekvizít a dekorácií, odrazy v zrkadlách a pohľady kamery cez sklo, nahradenie filmového obrazu na konci druhého aktu titulkom. To všetko je cynickým výsmechom konvenciám melodramatických a kostýmových žánrov, ktoré režisér evidentne pokladá za prežitok, a tak miesto ich napodobňovania k nim vytvára komentár pre moderného diváka, ktorému sú tiež cudzie. Chabrol je cieľavedomý a inteligentný, i keď mierne automystifikačný tvorca, ako dokazuje i jeho neskorší výrok: „Nyní již vím z vlastní zkušenosti, že může mít „toto všechno“ promyšlené a navíc... jsem si například dokonale vědom, že umístění džbánu na stole o centimetr víc vpravo nebo vlevo má svůj význam.“ No práve táto nutnosť podvracať, meniť vážne v komické, vkladať do „vysokých žánrov“ (čierny) humor a vytvárať emočný dištanc diváka od postáv dielo uzatvára a dusí, a tak sa oň hlbšie významy len sotva badateľne obtrú. Nepriestupnosť Landrua, masky, tvorenej desiatkami falošných identít a hereckých metamorfóz Charlesa Dennera, a jeho rafinovaného podvodného sveta, ktorým vábi a klame okolie, nepôsobí na diváka a necháva priestor len pre smiech tam, kde by sme mali byť zhnusení z vrahových činov. A nič na tom nemení ani stieranie deliacej línie medzi (neexistujúcou) skutočnosťou a vyfabulovaným príbehom prostredníctvom štátnej moci, ktorá nastrčí do súdneho pojednávania s Landruom falošné dôkazy aby k nemu, sledujúc pritom vlastné ciele, upriamila čo najväčšiu pozornosť verejnosti, alebo medzi riadkami prostredníctvom chýbajúcich záberov vrážd, ktoré môžu vyvolávať pochybnosti (usvedčujúce dôkazy proti Landruovi nemá v skutočnosti ani polícia a porota, ani divák), ani intertextuálne odkazy (scéna, v ktorej Landru v odraze zrkadla vchádza do miestnosti, v ktorej jeho milenka trénuje spev pod dohľadom učiteľa sprevádzajúceho ju hrou na klavír, je priamou citáciou Občana Kanea). A s Hitchockom to vážne nič spoločné nemá. 70% (06.12.2015)

Pánové, máte finanční problémy a nebo občas koketujete s touhou likvidace opačného pohlaví? Pak vězte, že gentleman Landru ví, jak si v těchto případech poradit, ovšem nezapomeňte, že "všeho s mírou". Vynikající Charles Denner v tomto dramatu s nádechem satiry a černého humoru, který hrál vraždicí monstrum opravdu se vší noblesou. Moc zajímavý s fascinujícím obočím je tenhle pán, kterého vnímání květu gladioly mě nikdy nenapadlo. A vida, jak může černá kronika být v politice někdy velmi vítaná. Claude Chabrol se za tohle unikátní drama může určitě (mohl) hrdě postavit. (19.06.2015)