Nikam zvlášt

Silné téma, slabé zpracování. 1)  Film má dvě velké přednosti: silné téma a 35letého sympaťáka Jamese Nortona._____ 2)  Snímek předestřel situaci a pak jen sledujeme, jak se onen okamžik přímočaře blíží. Téma bez výrazného děje a pointy mi přijde vhodné spíš pro čtyřicetiminutovou povídku._____ 3)  U některých komentátorů mám pocit, že se vyjadřují spíš k situaci jako takové, než k jejímu filmovému uchopení. (21.03.2023)

„Co byste chtěl, aby se o vás váš syn v budoucnu dozvěděl? Aby si to pamatoval? Co byste chtěl, aby vaše nová rodina…?“ - „Jsem myč oken.“ A John, dělá vše proto, aby synovi zajistil co nejlepší možnou budoucnost…Pasolini mě zaujal už Zátiším, které mě emocionálně sejmulo. A podobně jako v o 7 let starším snímku tvůrce režíruje velmi úsporně, ale věcně. Znovu mnohdy nechává promlouvat pohledy postav místo jejich slov. A v tom tkví jeho síla, je málomluvný, ale přitom tolik říkající. Niterný, citlivě natočený, ovšem navzdory tématu nesklouzává k citovému vydírání. Johnovi ubývá sil, času, ale to nejtěžší ho teprve čeká. Jenže jak synovi vysvětlit, že ho matka navždy opustila a vy brzo zemřete, když vám na narozeninový dort podává svíčku symbolizující další rok života, který však už nepřijde? Koho si John vybere z možných zájemců je sice divákovi už nějakou dobu jasné, ale myslím, že u většiny publika proběhne tichý souhlas. Zátiší sice řadím o stupínek výš, ale to Nikam zvlášť nijak nedegraduje a pěkné 4* má u mě jisté. (26.12.2021)

Koprodukční snímek Nikam zvlášť sleduje velmi niterný příběh o silném citovém poutu mezi otcem a synem, přičemž nijak zásadně netlačí na pilu a emočně nevydírá. Tvůrcům se povedlo skvěle vybrat ústřední dvojici. Charismatický James Norton a dosud neznámý dětský herec Daniel Lamont jsou oba ve svých rolích natolik přesvědčiví, že člověk nabývá dojmu, jako by k sobě opravdu patřili. Když jsem si film pustila, vůbec jsem netušila, o čem pojednává, takže jsem až s postupujícím dějem zjišťovala, kam vše směřuje. Celé vyprávění pak bylo pro mě o to působivější. K samotnému rozuzlení bych ráda podotkla, že kdybych se někdy ocitla v nelehké životní situaci jako John, tak bych se rozhodla asi úplně stejně. (85%) (14.06.2023)

Pre mňa, ako pre otca približne rovnako malého caparta bolo to sledovanie asi ako si nechať priťahovať hrudník vo zveráku pomaly otáčku za otáčkou. Ak ste rodič, tak proste tu nie je otázkou, ze či vás to prevalcuje, ale proste len kedy to tú prvú slzu z vás konečne vymačkne. Pomalé, trýznivé a pritom tak nevtieravo podané, že snáď ani v jednej scéne som nemal pocit, že už sa v tom režisér rochní príliš. Všetko tak nejak nenásilne autenticky plynie a smeruje k tomu nevyhnutnému, čo je odhalené hneď na začiatku a proste neúprosne si tým prejdete tiež spolu s hlavným hrdinom. Lebo málovravný a hĺbavý James Norton je s tou minimalistickou mimikou doslova priesvitný a čítať mu myšlienky ide so štipkou empatie pri každej jednej scéne úplne samo... Pri každom tom jednom zdanlivo banálnom momente z běžného života. Ale komu sú takéto zdanlivo bežné momenty trochu povedomé z vlastneho života, tak bude v koži hlavného hrdinu trpieť s ním ako zviera, lebo ten údel je proste nočná mora každého rodiča. Koniec je úplne fenomenálne vymyslený a ta zamrznuta posledna sekunda filmu sa proste vryje do pamati a človek má pri nej pocit, že v tom poslednom zábere proste bolo všetko, čo bolo treba povedať a zase len ocení decentnú réžiu a to, že nemal režisér potrebu viac tlačiť na pilu. (16.11.2021)

Bratia Dardenneovci alebo Ken Loach by na vec išli inak a nakrútili by sociálnu drámu kritizujúcu neschopnosť úradov pri snahe o adopciu, alebo niečo podobné, a bezpochyby by to urobili kvalitne. Umberto Pasolini je ale trochu odlišný režisér a scenárista a snaží sa od sociálnych tém spätých so systémom upriamiť pozornosť viac na vzťahy, ktoré by sa vzhľadom na situáciu vyvíjali v podstate všade a kedykoľvek rovnako. Michael je jeden z najroztomilejších synčekov filmového plátna a o Johnovi to isté platí v úlohe otca. Je podobný a zároveň odlišný od hrdinu Zátišia a aj porovnávanie s týmto výborným Pasoliniho filmom ponúka potešenie zo síce smutného, ale inak melancholického feel good diela. (15.04.2024)