Želary

Stejný dojem jako z Tmavomodrého světa. Budeme-li se držet dvojího metru, můžeme obdivovat, že "na český film" je tu všechno větší, výpravnější, dramatičtější. Ale jinak nezbývá než konstatovat, že jsme viděli další z řady tříhvězdičkových filmů, jaké se nemusejí stydět před zahraniční konfrontací, ale samy o sobě ničím nevynikají. To nemyslím nijak zle, jen na mě víc působí komornější filmy. 60% (01.11.2006)

Pár masařek bych nesporně našla, aniž bych se o to příliš snažila - film je přes štědrou stopáž zkratkovitý, takže se mnoha postavám dostane žalostně málo prostoru, jednání a proměna citů hlavní hrdinky mi chvilkami přišly nelogické, epilog je zbytečný a narušuje celou linii a ten Jozův pejsek je sice krásný, ale silně pochybuju o tom, že by se bernští salašničtí psi potulovali v době druhé světové války po našich zapadlích vsích. Což mu ale ráda odpouštím zásluhou rozmáchlé epické filmařiny, která se v dnešní době jen tak nevidí, podmanivé hudby a především díky hereckým představitelům. Geislerová a Cserhalmi jsou výborní, Miroslav Donutil ve mně po dlouhé době vzbudil sympatie, ale nejvíc mě chytili za srdce Jaroslava Adamová, Iva Bittová a Jan Tříska, kteří vzdor tomu, že jsou osobnostmi světových parametrů, budili dojem, že se ve slovácké vísce narodili. Celkově nádherný a velmi přesvědčivý zážitek. (31.08.2007)

Vychvalované dílo Hřebejkova týmu očekáváním, která vyvolalo, odolalo vcelku důsledně. Relativně velký počet jalově zpracovaných scén ruší původní velkorysý půdorys a dává mu rozporuplné vyznění. Hodně zachraňují výkony protagonistů v hlavních rolích, v některých obrazech je však jejich úloha zvláště nevděčná. ŽELARY ovšem i tak zůstávají velkým činem, jehož tíhu nesou převážně její protagonisté - právě tak Donutil jako Aňa Geislerová či György Cserhalmi. Místy je možné dovědět se řadu podstatných věcí-detailů ze všedního dne konspirace s vědomím, že takto přežily stovky a tisíce mužů a žen. Anebo zahynuly. Scény z vesnického života a kontrast životních stylů českého města a slovenského venkova jsou asi nejpůsobivějšími částmi ŽELAR. V kontextu devadesátých let - navzdory popsaným výhradám - jde o dílo nadprůměrné s dosti důvodnou nadějí na nadčasovou kvalitu. (03.01.2008)

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)

Technicky špatné v mnoha směrech (především nelogický zbytečný střih). Nominaci na oskara na jednu stranu chápu (válečné příběhy, zvláště ty tragické, prostě v akademii frčely, frčí a frčet budou), na druhou se skoro stydím, že byl tento snímek nominovaný. Nic proti příběhu jako takovému - ale po filmové stránce... (19.08.2006)