Dvě Angličanky a kontinent

Truffaut se ve své tvorbě držel spíš studia mezilidských vztahů, zvlášť těch mezi dvěma pohlavími, a do minulosti se příliš nevracel. Dvě Angličanky a kontinent se dá s nadsázkou označit za jediný jeho kostýmní film, ovšem z ne tak dávné historie. Jeho příběh se odehrává na samém počátku 20. století a Truffaut v něm popisuje zajímavý milostný trojúhelník mezi francouzským mladíkem z dobře situované měšťanské rodiny a dvěma sestrami z typické puritánské anglické rodiny. Není to jen film o lásce a sexu, ale i o rozdílných kulturách a zejména o přelomové epoše, kdy se rodila moderní společnost, jak ji dnes známe. Dívky Muriel a Anne jsou dílem moderní, hrají tenis, dychtivě poznávají svět a mají pro své rodiny až nezdravě pokrokové názory, dílem podléhají rodinné tradici měšťanského konzervatismu a neodvažují se a ani nemůžou vzbouřit přísným pravidlům tehdejší morálky. Z dnešního pohledu je trochu zvláštní svět, kde se na první sexuální styk čeká sedm let naplněných odříkáním a planým milostným vzdycháním. Některé dialogy působí poněkud knižně a v jiném filmu by mi vadily, ale Truffautovi a jeho hrdinům je věřím. Hotovou lahůdkou jsou postoje a chování Claudovy matky, která je ztělesněním měšťanské vypočítavosti a ryzího pragmatismu. Tam, kde čeští tvůrci potřebovali v případě Sňatků z rozumu celý seriál, tam Truffautovi k načrtnutí jedné epochy stačil dvouhodinový film. Celkový dojem: 95 %. (20.10.2009)

S bídou za tři. V obrysech tuším, co měl mistr Truffaut na srdci (nebo spíš na jazyku), ale ten výsledek je příšerně krkolomný, bez života. Motivace postav nedává smysl, všichni tu po sobě jen afektovaně touží, malují, čtou a hrají tenis, potkávají se a zase rozcházejí a mezitím si píšou dopisy. Nebezpečné známosti pro pařížské pseudointelektuální buržoazní fracky. Nuda není správný výraz, to spíš nepochopitelná a z mé strany zřejmě i nepochopená vypravěčská křeč. (31.01.2013)

Jak to, že tento film ke mně došel až teď? Nejspíš to bude tím podivným názvem Les deux anglaises et le kontinent evokující špíš komedii než takovéhle  festovní drama. François Truffaut využil a vytěžil obě knihy, v nichž Henri-Pierre Roché ve stáří (Jules et Jim napsal ve svých 74 letech a tato je ještě pozdější) reflektuje  svůj život v čerstvém období umělecké moderny. Tím, že se Truffaut vrací spolu s ním do minulosti, toto minulé aktualizuje a jistým zpúsobem nadřazuje budoucímu. Na rozdíl od dneška, si tu milenci kladou překážky. Nejde tu ještě o "každá s každým", to je možné teprve po překonání překážek, které si milenci sami kladou prostřednictvím jiných. - Zemi tvoří pevná půda a oceán, Anna a Muriel; Claude chce do sebe pojmout celou zemi a zjišťuje, že to není možné. (26.10.2023)

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo. (25.04.2008)