Dvě Angličanky a kontinent

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

První z Truffautových snímků kde se mi autor netrefil do noty, byť pravda, že ne úplně jeho vinnou. Po "Jules a Jim" druhá režisérova adaptace knihy Henri-Pierre Rochého. Forma a navození dojmu, že se všechny události v průběhu oněch sedmi let dozvídáme z dopisů a deníkových záznamů jednotlivých postav je naprosto dokonalé. I téma skrývané a neopětované lásky v netradičním milostném trojúhelníku je dostatečně zajímavé, aby více jak dvě hodiny stopáže nenudilo. Energií nabitý francouz Claude, který si chce užívat života a oproti němu dvě ctnostně vychované a i přesto naprosto odlišné sestry Brownic z ostrovní strany kanálu La Manche. Vztahy mezi nimi se začnou postupem času stále více a více komplikovat, přičemž hlavní slovo nemá srdce, ale rozum ovlivněný výchovou, prostředím a názory rodiny. Můj problém s celým snímkem je, že mi bytostně vadila představitelka Muriel Stacey Tendeterová. Jejímu výkonu jsem při nejlepší vůli neuvěřil ani na chvilku. Fungující tedy pro mě byly pouze scény mezi Claudem a Annou, které jsou plné skrývané vášně. Rozhodně se nejedná o špatný či průměrný film. Jen jde ve výsledku o pouhou variaci na "Jules a Jim" a jako neznalý knižní předlohy neposoudím zda je chyba na spisovatelově straně či Truffauntově. (28.01.2007)

Truffautův nejosobnější film, natočen krátce po jeho léčbě klinické deprese, která byla vyústěním velmi bolestného rozchodu s Catherine Deneuve. Svému hrdinovi Claudeovi vložil do úst slova, která pravděpodobně vystihují jeden z důvodů, proč tento další snímek podle Rochého novely vůbec vznikl. „Cítím úlevu. Když jsem knihu psal, byl jsem nešťastný. Teď se mi zdá, jako kdyby místo mne trpěly postavy příběhu.“ Každý emocionálně založený člověk, který někdy vášnivě miloval nebo si prošel krutými útrapami v nemoci zvané zlomené srdce, jeho vzkaz vyrozumí. Nádherný, esenciální film. Pro mě jeden z jeho nejlepších. (17.09.2011)

Ten typ filmů, kterým říkám ušlechtilá nuda - nezpochybňuji nijak jejich umělecké kvality, ale osobně mě jejich sledování prostě jen uspává. A zrovna v tomto konkrétním případě mi i vadilo obsazení rolí obou sester, nelíbila se mi ani jedna a netěšilo mě v jejich společnosti trávit tolik času. Vlastně jsem i nepochopil, proč chtít ve Francii na počátku 70. let točit film zasazený do období fin de siècle - Truffautova současnost podle mě překypovala dostatkem aktuálních námětů, než aby bylo nutné přivádět na svět další kostýmní melodrama o lásce, které se - s výjimkou několika momentů - po mém soudu zas tak neliší od podobné romantické produkce. Ostatně myslím, že by mě nebavila ani Rochého stejnojmenná románová předloha, byť Truffautův starší snímek Jules a Jim, natočený rovněž podle Rochého textu, se mi líbil moc. Kupodivu mě zde ani nijak zvlášť nezaujala Delerueova hudba, která mě naopak třeba kdysi v Pohrdání tolik nadchla. Celkově mě to bohužel docela minulo (asi jsem už tematicky podobných filmů viděl příliš mnoho, a navíc mě zde otravoval ten voiceover, bez něhož se bohužel neobejde snad žádná filmová adaptace románu), i když zcela chápu lidi, kteří jsou z toho filmu nekriticky nadšení, neboť při vhodné konstelaci okolností to na člověka jistě dokáže značně zapůsobit. (17.03.2021)

S bídou za tři. V obrysech tuším, co měl mistr Truffaut na srdci (nebo spíš na jazyku), ale ten výsledek je příšerně krkolomný, bez života. Motivace postav nedává smysl, všichni tu po sobě jen afektovaně touží, malují, čtou a hrají tenis, potkávají se a zase rozcházejí a mezitím si píšou dopisy. Nebezpečné známosti pro pařížské pseudointelektuální buržoazní fracky. Nuda není správný výraz, to spíš nepochopitelná a z mé strany zřejmě i nepochopená vypravěčská křeč. (31.01.2013)