Režie:
François TruffautKamera:
Néstor AlmendrosHudba:
Georges DelerueHrají:
Jean-Pierre Léaud, Kika Markham, Sylvia Marriott, Philippe Léotard, Irène Tunc, François Truffaut, Jeanne Lobre, Georges Delerue, Guillaume Schiffman (více)Obsahy(1)
Někdy na počátku 20.století potkává Claude Roc – typický středostavovský mladý Pařížan – mladou lady Anne Brownovou. Po několika společně strávených dnech jej Anne pozve do Anglie na prázdniny, kde žije se svou matkou a sestrou Muriel, kterou by chtěla dát s Claudem dohromady. Během prázdnin se mladá trojice velmi sblíží, a Claude s Muriel se do sebe hluboce zamilují. Před uzavřením sňatku se milenci dohodnou na jednoletém „zkouškovém“ období svého vztahu. Vydrží Claude nástrahy mládí? (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (46)
Nádherný fim...! Asi bych měl s tím komentářem nějaký čas počkat, než odezní bezprostřední dojmy, ale nemůžu si pomoct... Další Truffautova adaptace románu Henri-Pierre Rochého, další lahůdka... Podobně jako v Jules a Jim se zde rozehrává krásný příběh milostného trojúhelníku, melancholická romance jednoho muže a dvou dívek. Komplikované vztahy, smutné rozchody, opětovné shledání a následná bolestná ztráta... Truffaut vložil do tohoto snímku tolik emocí, že by to za normálních okolností vydalo na několik filmů. S naprostou bravurou zprostředkovává nelehké osudy všech tří hlavních postav, kontrast v morálce anglických středostavovských dívek a francouzského mladíka. Dvě Angličanky a kontinent je navíc vizuálně dokonalý, impresionismem inspirovaný film. Naléhavý komentář vypravěče, kterým není nikdo jiný než sám Pan režisér Francois Truffaut, dodává tomuto dílu zvláštní nádech, vtahuje nás do děje a nutí nás nepřestat o filmu přemýšlet. ***** ()
Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo. ()
V životě musíme často řešit různá dilemata, třeba ohledně filmů, potažmo jejich hodnocení. Vím, že Dvě Angličanky by z objektivního hlediska zasloužily čtyři, možná pět hvězdiček. Byly v nich scény, při kterých jsem slyšel vlastní dech, i scény, při kterých jsem dech zcela zatajil. Minimálně prvních dvacet minut jsem si opravdu užíval Truffautův um využívat nenápadně a přitom tak působivě sofistikované filmové řeči. Dokázal jsem ocenit přítomnost sebeironie pramenící z vypravěčova komentáře, jenž veškeré dění vtipně glosoval. Postupně mě však film začal utvrzovat v tom, že krom pěkné režie a komentáře nemá co nabídnout, nebo spíše že nedokáže nabídnout nic jiného, než nabídlo množství předešlých adaptací historických románů. Claude má rád Muriel, Muriel nemá ráda Claudea, Claude nemá rád Muriel, Muriel má ráda Claudea, Claude má rád Annu, Anna má ráda Claudea, ale ne na dlouho – tohle jako náplň dvouhodinového dramatu? Hodnotit srdcem, hodnotit hlavou? Shrňme si fakta: Režie OK, i když dost odměřená, herci velice dobří, i když některé – knihou příliš poznamenané – věty vyslovovali jen s obtížemi, kamera solidní, hudba minimální, nuda maximální. Co s tím? Co s tím jenom udělat? Dát tomu jen tak, pro potěchu oka, ty čtyři hvězdičky, nebo být upřímný a tedy nemilosrdný? Zvolím střední cestu. 60% Zajímavé komentáře: DaViD´82, liborek_, sportovec, GintrWinkr ()
Truffaut točil hlavně filmy ze své současnosti, tím spíš v jeho díle vyniká ojedinělý výlet na začátek 20. století. Vztahové drama o trojici lidí, kteří se milují, až si svou láskou ubližují, stojí na výborně adaptované předloze a hereckých výkonech všech třech hlavních představitelů. Nově restaurovaný obraz byl jen třešinkou na dortu. ()
Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. ()
Reklama