Jules a Jim

Film mě otrávil stejně jako kniha: rozmazlená semetrika a údajná femme fatale Katty mě neskutečně dráždí a ač je snímek z objektivnějšího pohledu snad celkem dobře natočený, nedokážu pro zbytečné vztahové eskapády jeho protagonistů nalézt sympatii. Proč vlastně všechny ty milostné mnohoúhelníky, v nichž všechno je strašně vážné a přitom zároveň jako ve hře? Nebyl jsem vůbec schopen empatie, díval jsem se na příběh s ledovým odstupem jako by to bylo nějaké vyprávění o stém a sto prvním milenci znuděné Marie Antoinetty. (14.07.2007)

Film to byl skvělý, jen jsem měl problém s tou přílišnou literárností, přišlo mi to jako taková pěkná ilustrace ke knize. Když už nemluví postavy (což je celkem vyjímečně) tak převezme slovo voiceover, který je někdy nezbytný, ale spousta se toho dala odvyprávět filmovou řečí. Je vidět že Truffaut miloval předlohu (o jejíž kvalitách nepochybuji) a snažil ze z ní toho do filmu nacpat co nejvíce. Jinak ale postavy jsou skvělé, stejně jako jejich herečtí představitelé (vyniká především Jeanne Moreau). Příběh je nadmíru originální a dokonce se skvělým nečekaným koncem (když o tom tak přemýšlím tak to jinak opravdu ukončit nešlo). (01.04.2008)

Velmi kvalitně a pěkně natočený film, jehož úspěch stojí zejména na vynikajících hereckých výkonech (hlavně Jeanne Moreau) a na poutavém tématu milostného trojúhelníku. Je vůbec možné milovat dva muže najednou? A mohou dva nejlepší přátelé milovat jednu ženu? Ikdyž mě přišel film místy méně atraktivní, tak díky perfektnímu závěru se to vše hned vyrovnalo. Zkrátka snímek, který se nese zejména v duchu lásky a všeho, co s ní souvisí. (29.03.2012)

Françoise Truffauta dost můžu, tedy vícero Truffautových filmů viděných během let mě nadchlo a považuji ho za zásadního filmaře nejen své doby. Ale Jules a Jim je jeden ze snímků, který mě alespoň na první dobrou nechal chladnějším. První půlhodina mě mile překvapila uvolněnou až komediální atmosférou a množstvím hravých filmařských nápadů včetně krátkého ponášení se na grotesku, práce se souladem obrazu a hudby či vkládání archivních dokumentárních záběrů do hraného snímku. Světlým bodem vedle hudby, kostýmů a filmařských vychytávek zůstala i krásná Jeanne Moreau coby mladá osudová žena mnoha poloh... scéna, kdy s lehkostí zpívá po boku kytary dlouhou píseň s milostným příběhem, je krásná a přímo ikonická. Na druhé straně tolik často využívaný voiceover napříč celým filmem (ať už jde o popisného vypravěče nebo odříkání dopisů) mi z dnešního pohledu přijde trochu passé. Kolega MontyBogran nazval v komentáři Julese a Jima filmovou beletrií, což přesně sedí, jenže mě tohle literární vyprávění ve filmu tolik nebralo a většinou to platilo i obsahu, u kterého rozumím, že mohl kdysi v jistých směrech (dlouhodobé milostné soužití ve třech, dva radikálně odvážné činy s hlavní hrdinkou nad řekou) šokovat, ale jaksi se mě nedotýkal a spíše mě jen upoutal vybranými motivy a vyústěním, než aby mě emočně skutečně zasáhl. Z titulní mužské dvojice herců si mě také nijak nezískal ani jeden, což se mi u francouzského filmu často nestává. Pro mě zatím nejslabší zážitek z Truffautovy tvorby. [65%] (25.07.2023)

Aj v Európe, resp. v európskom umení museli drogy hrať prim. Ináč si neviem predstaviť, v akom rozpoložení bol pán Truffaut pri adaptovaní diela Henri-Pierre Rochého. To, že bol talentovaným režisérom, v tomto prípade niet pochýb. Ale iba po vizuálnej stránke. Film zobrazuje trojicu čudesne sa správajúcich ľudí, ktorý u mňa nezískali sympatie ani za mak, ich činy, ich reči, všetko je to na hranici trápnosti, arogantnosti a nelogického chovania. A to je riadna do držky pre toto dielo. (20.04.2017)