Nikdo mě nemá rád

Stěžejní film Francouzské nové vlny s lidským přesahem trvajícím dodnes. Zpočátku jsem měl problém se v Truffautově silně autobiografickém díle najít a ztotožnit se s postavou Antoina, ale v závěru nabídne Truffaut vysvětlení, které předešlé konání postav krásně opodstatňuje. V každém klukovi vyrůstajícím v neharmonické rodině tohle musí probudit zapomenuté vzpomínky na nelehké dětství. (28.12.2019)

Truffautov prvý veľký film rozpráva o generačnom nepochopení duše mladého chlapca, ktorý má problémy doma aj v škole. Jeho vzdor a nepochopenie ho napokon bez prekvapenia nesie na cestu delikventa, ale takého s tou ľudskou tvárou, bez zásadného nebezpečenstva pre okolie. V tomto duchu je film skvelý. Problémom je silná popisnosť scén, ktorá budí dojem, že sa nič nedeje a zbytočne snímok naťahuje. (22.01.2017)

Stydím se, že z tak zásadního období kinematografie, jakým francouzská nová vlna bezesporu byla, jsem doposud neviděla skoro nic, ale alespoň mám v hledáčku spoustu snímků té doby, které mě námětem zaujaly a na které se postupně chystám podívat. Dnes (únor 2011) přišla řada na Truffauta. Podle diváckých i kritických hodnocení snad nenatočil průměrný film, Nikdo mne nemá rád, jeho celovečerní debut, pro mě byla ideální volba toho, kde s Truffautem začít. Možná jsem čekala trochu více, trochu více emocí, ale přesto mě film dokázal zlákat, bavil mě. Silné téma v centru dění, konfrontace dětského a dospělého světa s tím, že dospělí dětem mnohdy nerozumí a mnohdy jsou to oni, kteří dělají boty... K tomu krásné a netradiční záběry Paříže, náznaky experimentování a nonkonformity... Jenže pořád jako by tomu něco chybělo. Tuším, že Truffaut své ještě řekne v pozdějších filmech. (19.04.2012)

Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku. (22.09.2008)

K naprosté spokojenosti mi něco chybí a já osobně bych to natočil o něco drsněji, ale jinak nemám co vytýkat. Původně jsem chtěl dát silné 4*, ale nakonec dám hodně slabých 5*, protože to má silné finále a hlavně se mi líbí, že i když je v hlavní roli malé děcko, které "nikdo nemá rád", i tak se to naprosto obejde bez jakéhokoli citového vydírání, patetických scén a dokonce (!) se to i vyhýbá takovým omletým klišé, jako šikana apod. A i přes to to je silné a v divákovi to takový dojem i zanechá. Fakt, něco takového v dnešní době považuju za umění, obzvlášť když skoro všechny dnešní filmy s podobným tématem se spoléhají na výše zmíněné klišovité prvky a ani tak nic nezanechají. Tohle se Truffautovi fakt povedlo, snad skoro po všech stránkách, příběhové, filmařské i herecké. A i scénář to má chytře napsaný a navíc tu hraje můj francouzský oblíbenec Léaud ve své první hlavní roli - a to dost slušně. Takže jo, nakonec si to těch slabých 5* zaslouží. (09.01.2021)