Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Francouzský širokoúhlý film průbojného režiséra Francoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (původní název Čtyřista ran), je jedním z charakteristických děl tzv. nové vlny francouzské kinematografie. Ukazuje bludný životní kruh třináctiletého pařížského chlapce. Ukazuje nebezpečná úskalí chlapeckého dospívání, která sice dobře znají pedagogové a sociologové, ale která obvykle přehlížejí ti, kdož by měli nejspíše podat dítěti pomocnou ruku jeho rodiče. Truffaut používá na mnoha místech autobiografické metody a snad právě jí nabylo jeho dílo tak pronikavé sály a působivosti. Snaží se dokázat, že problém mládeže na scestí je spíše problémem dospělých. Jeho film je krutou obžalobou společnosti, v níž dítě vyrůstá bez lásky, společnosti, která zavírá třináctiletého chlapce společně s prostitutkami a v nápravném ústavu sním zachází jako s tím nejsprostším dospělým zločincem. Na MFF v Cannes 1959 byl film Nikdo mne nemá rád vyznamenán Cenou za režii. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (167)

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Výchova chlapců ve Francii. ___ Za mě nejzdařilejší film z pentalogie o Antoinu Doinelovi (Nikdo mne nemá rád; Antoine a Colette; Ukradené polibky; Rodinný krb; Láska na útěku). Důvod? Víte, jsem slušný člověk (spíš ze slabosti, než kvůli morálce), leč (možná by se tu hodilo: a proto?) nesnáším paternalismus, všechny ty zvláštními způsoby legitimizované hierarchie a vojenský pořádek, a tak se rád vžívám do kůže všemožných buřičů, anarchistů a společenských vyvrhelů. Každý vztyčený prostředníček (v mých představách zvučí; brzy pochopíte) vůči škole je rajskou hudbou pro mé uši, každé revoltě tleskám. Tenhle film si mě tudíž musel získat. ___ Jinak je zajímavé, jakým směrem se tahle série pak vydala, "Nikdo mne nemá rád" je filmem dosti smutným (asi jako tak, když vás nikdo nemá rád), další z filmů připomínají náladou (a Antoinovými osudy) Kleinovy Básníky, ne však v režii Dušena Kleina, nýbrž pod taktovkou Miloše Formana, Miloše Formana dob Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. 80% ()

Tsunami_X 

všechny recenze uživatele

Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce...... ()

Reklama

classic 

všechny recenze uživatele

Všade dobre, doma najlepšie?” • Nie som si teda úplne istý v tom zmysle, či zrovna toto naprosto klasické tvrdenie platilo i o našom ústrednom a mladistvom delikventovi, čiže protagonistovi: Antoineovi Doinelovi; ktorý sa podľa môjho pragmatického názoru rozhodne necítil v »domácom prostredí« práve najideálnejšie, zo začiatku predsa ešte aj áno, no o trochu neskoršie, už oveľa neistejšie, ako tomu bolo vlastne doposiaľ... • Povedzme napríklad, že by tomuto 13-ročnému žiakovi stále školou povinnému - podal «pomocnú ruku» i jeho triedny učiteľ: Sourpuss v podaní všestranne nadaného francúzskeho herca: Guya Decomblea, ktorý je oproti nadchádzajúcemu titulu v podobe: Maigret vidí červenú; absolútne na nerozoznanie [potom si nasadil fúzy, čo mi sťažilo správne určiť jeho skutočnú identifikáciu]; ako určitý predstaviteľ vzdelávacej inštitúcie, kde by mali platiť jasne dopredu stanovené pravidlá: „Hneď som si trebárs všimol, že učitelia svojim žiakom nielenže vykali, ale zároveň tiež i takí žiaci mali pred učiteľmi oveľa väčší rešpekt [v rámci celku], ako ihneď teraz v súčasnosti v XXI. storočí, keď je tomu bohužiaľ presne naopak, kedy sa karta naplno obrátila, čo je napokon veľmi smutné konštatovanie danej situácie.” • Nie, hlavný problém hlavnej postavy ani tak nepramenil zo školského prostredia, kde som našťastie tentoraz nezaznamenal zo strany [spolu]žiakov akýkoľvek prebiehajúci náznak »šikany«, ak aspoň nepočítam medzitým už spomínaného kantora, ktorý mu dal následne jeho rebelujúcu povahu i patrične pocítiť, ale ešte celkom v prijateľnej norme?! • Najskôr by som asi zdôraznil, že ho «šikanovali» najmä jeho rodičia, kde sa zrejme najviac zanedbala samotná výchova, resp. antivýchova, keď ho vychovávali iba také parížske ulice, z čoho v podstate priamo pramenila i začínajúca, rebelantská povaha, ktorá sa čoraz viac len systematickým spôsobom strašne [vy]stupňovala. • Skrátka; [Francúzska] nová vlna vzápätí vstúpila do novej fázy, a to konkrétne vari týmto plne [polo]autobiografickým titulom, ktorý by sa dal voľne preložiť, ako: Štyristo úderov, [pod pás?!], à la MIMORIADNE silný, zrelý, režisérsky debut prichádzajúceho autora: Françoisa Truffauta, pojednávajúci o vskutku pomerne dosť ťažkom detstve ústredného aktéra, ktorý by mohol predstavovať autorovo: a-l-t-e-r   e-g-o  v geniálne stvárnenej úlohe začínajúcim francúzskym hercom: Jeanom-Pierreom Léaudom, kedy toto obsadenie bolo jednoznačne rozhodujúce, keďže perfektná kompozícia obrazu zo strany: Henriho Decaëa, v nasledovne krásne komponovaných, širokouhlých, a k tomu i čiernobielych, surovejšie spracovaných záberoch, neustále smerujúcich na ústredného protagonistu, čo predstavovalo najväčšie možné ťažisko, ako realistickým spôsobom zachytiť priebeh jednotlivých udalostí v realistickej atmosfére parížskych ulíc, kde si je mimochodom možnosť všimnúť i to, že všadeprítomný komparz sa koľkokrát pozeral až rovno do objektívu kamery, čím sa znásoboval pocit neuveriteľnej autenticity. • A som priam presvedčeným i o tom, že nebyť tohto vynikajúceho: Muža s kinoaparátom [podobne ako aj pri obdobne silnom debute zo strany Orsona Wellesa, kedy mu veľmi pomohol Gregg Toland], tak konečný výsledok by ani zďaleka vôbec nemusel byť tak interesantným, ako v tomto šťastlivom prípade. Dostavil sa súhrn šťastných okolností, a akurátne preto považujem dané filmové dielo za skutočné: ARCIDIELO; jedno z mála, a dokonca sa v dejinách francúzskej kinematografie pravdepodobne jedná o vôbec jedno z najlepších, aké boli nakrútené, alebo ma skúste presvedčiť o opaku. () (méně) (více)

misterz 

všechny recenze uživatele

Les quatre cents coups je plným právom považovaný za jeden zo základných kameňov francúzskej novej vlny. Chudoba už len sama o sebe je deprimujúca, a tu ju autor na základe svojich vlastných skúseností z detstva dal pekne pocítiť. Ide o akési spojenie civilnej drámy s dokudrámou, ktoré je navyše obohatené o všadeprítomnú symboliku ešte viac prehlbujúcu duchovný rozmer snímku a pocit nepríjemnej reality. To, že ide o jednoduchší a priamočiary príbeh nie je ani tak dôležité, dôležitejšia je atmosféra snímku, ktorá je teda poriadne špinavá, drsná a naturálna. Vyžaduje si to však značnú empatiu s chlapcom. Jeho samota, bieda a špinavé prostredie rušného veľkomesta, ktoré ho obklopuje tak nadobudne úplne iný rozmer. V tomto smere bol plagát deratizácie na stene policajnej stanice viac ako výstižný, len žiaľ, tým by sa problém neodstránil. Tým problémom boli hlavne nezáujem rodičov a hlúpa zaujatosť učiteľa, a to na zmenu charakteru smerom k negatívnym vlastnostiam u detí bohato stačí. 85/100 ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Přepsáno v dubnu 2018. Nikdo mne nemá rád je skvostný dlouhometrážní debut Truffauta. Nikdo mne nemá rád je mým esoterickým zrozením, to François Truffaut mě naučil vnímat filmovou estetiku. Nikdo mne nemá rád je začátkem se vším všudy, pohled je zaměřen na děti v jejich nejdůležitějším období formování osobností. Truffaut tká šikovně obrazy nálady z nitek psychologické naléhavosti. Obrazy udávají dynamický rytmus, využívají se kontrasty, slova si nesměle pohrávají s přímočarostí, vyznání je prodchnuto bezprostředností. Dokáže pojmenovat příčiny, nesoudí, ani neodsuzuje a v omamném opojení recituje stav duše. Nikdo mne nemá rád je elegantní fackou trouchnivějící maloměšťácké morálce a obnažuje jádro věci. Hlavní postavou dramatu dětské duše je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), školák se stálým pocitem nechtěnosti a nespravedlnosti. Okolnosti mu nepřejí, rodinný okruh nemá trpělivost, ani empatii. Obrana je zbytečná, tresty se stupňují a do popředí se dostává vzdor a hrdost. Rebelie není svolná k dobrovolnému spoutání, nechce zůstat ve své společností určené úloze špatného příkladu. Svoboda dostává vyšší význam, blíží se nedosažitelnému ideálu, je jediným smysluplným cílem, kde tepe vůně života a kde lze bez omezení volně dýchat. Hlavní ženskou postavou je Gilberte Doinel (zajímavá Claire Maurier), Antoinova matka, nespokojená s každodenní trudnomyslností rodinného soužití. Hřejivá náruč je výjimkou, pulsující život potomka je připomínkou vlastních chyb. Nevybíravý pád nabírá na rychlosti. Hlavní mužskou postavou je Julien Doinel (dobrý Albert Rémy), Gilbertin manžel a Antoinův otčím. Hranice trpělivosti je obroušena časem, partnerské rány vyčerpávají zásobárnu psychické odolnosti a osud vše posvěcuje úředním razítkem. Důležitou postavou je René Bigey (pozoruhodný Patrick Auffay), nejlepší Antoinův kamarád. Nefunkčnost rodiny i třídní zařazení má zcela jiný ráz, přesto je René jedinou spřízněnou duší a jistou formou útočiště před okolním světem. Z dalších rolí: Reného osamělý a společensky významnější otec Bigey (dobrý Georges Flamant), jeho opilecká manželka (Yvonne Claudie), přepjatě přísný třídní učitel Sourpuss (zajímavý Guy Decomble), přívětivější učitel angličtiny (Pierre Repp), Gilbertin zvídavý milenec (Jean Douchet), či pokoušející a schovávající se spolužák Betrand Mauricet (Daniel Couturier). Truffaut dokázal přesvědčivě vyvolat vnitřní svět dítěte, i s jeho bezelstností při pojímání bytostnosti slova život a s rozervaností z nedostatku potřebně ochraňujících citů. Téma se noří do základu lidské společnosti, vedení příběhu provádí naléhavé tahy štětcem, estetické probouzení vše vkládá do novovlnné formy estetického chápání. Po všech stránkách (obsahově, vizuálně, akusticky i sdělně) úchvatný to film! ()

Galerie (41)

Zajímavosti (47)

  • Scény natočené v polepšovně se natáčely v Honfleuru, malém pobřežním městě v severofrancouzské Normandii. (classic)
  • Film je věnován filmovému teoretikovi Andrému Bazinovi. (džanik)
  • Scéna, v níž si Antoine (Jean-Pierre Léaud) myje obličej ve fontáně, se natáčela v Eglise de la Trinité na Place d'Estienne-d'Orves v 9. pařížském obvodu. Exteriérové scény před domem Antoinových rodičů se natáčely na náměstí Place Gustave-Toudouze, na křižovatce ulic Rue Henry-Monnier a Rue Clauzel. Záběry byly pořízeny o několik metrů dál, na rohu ulic Henry-Monnier a Notre-Dame-de-Lorette, rovněž v 9. pařížském obvodu. (classic)

Související novinky

Zlín Film Festival s vůní  Francie

Zlín Film Festival s vůní Francie

04.05.2016

Filmové cestování po Evropě pokračuje letos výletem do provoněné Francie a Zlín Film Festival odtud přiveze návštěvníkům více než 40 archivních i nejnovějších filmových počinů. Sekce Dny francouzské… (více)

Reklama

Reklama