Režie:
François TruffautKamera:
Raoul CoutardHudba:
Georges DelerueHrají:
Charles Aznavour, Marie Dubois, Nicole Berger, Albert Rémy, Michèle Mercier, Alex Joffé, Alice Sapritch, Daniel Boulanger, Claude Heymann, Claude Mansard (více)Obsahy(1)
Psychologicko-poetické drama o nesmělém pianistovi, jeho milostných tragédiích a fatálních kontaktech s podsvětím, vychází z tzv. černé série (autorem předlohy byl David Goodis), ale jsou tu roztroušeny i prvky komedie a hudebního filmu. (NFA)
Videa (1)
Recenze (82)
Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. ()
Neuspořádané, rychle tekoucí vyprávění o potulném pianistovi prodchnuté peripetiemi mnohdy na mysl zcela nepřicházejícími. A vlastně to není bizarní, neschází tomu nutná francouzská poetika (barové interlude mi přišly kouzelné), naivní romantika ani osudové konce a trocha realismu. Truffaut rok po jednom ze svých vrcholů (ad Nikdo mne nemá rád) ve velmi dobré formě, leč možná na žánrových -záměrných- pochybách (je taková tragika nevyhnutelná?). │80% ()
Truffaut mezi jednotlivými žánry přechází zcela nenuceně a sám údajně neměl jasnou představu, jakým směrem a jakým stylem se bude děj odvíjet. Pianistu nelze označit za příliš konzistentní film, ale jeho „rozháranost“ není výsledkem nějakého chladného formálního experimentu s divákem, nýbrž režisérovy mimořádné hravosti a obdivuhodné lásky k filmu. Kromě starých francouzských a amerických noirových kousků a filmů bratří Marxů odkazuje Truffaut stejnou měrou k dílu Alfreda Hitchcocka. Stejně jako ve většině Hitchcockových filmů, je také zde hlavním hrdinou (výčitkami svědomí) pronásledovaný nevinný člověk, který teprve pod tíhou okolností spáchá trestný čin a bere situaci do svých rukou. Smutným faktem však zůstává, že po naprostém propadu Pianisty u diváků, si Truffaut již nikdy nedovolil být tak hravý. 90% ()
Truffaut mixuje žánry a tím snímek lehce ztrácí tempo, avšak po technické stránce opět bezchybný včetně několika vychytávek. Fajn je také pozorovat Aznavourova nesmělého Charlieho, který poté co mu jedna žena změnila život a silně jej narušila dopadá stejně i s novou známostí. Opět je efekt úplně stejný a pouze ukliďňující piáno zůstane Charlieho jistotou. ()
Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. ()
Galerie (45)
Zajímavosti (30)
- Truffaut si vybral pre hlavnú úlohu Charlesa Aznavoura, ktorého zamýšľal už pre nezrealizovaný projekt "Horúce dni". Herec ho zaujal už vo filme La Tête contre les murs (1959), kde svojim fyzickým zjavom odpovedal predstave o ústrednej postave príbehu. (Biopler)
- Knižná predloha poslúžila Truffautovi ako rámec, do ktorého vložil svoje autobiografické reflexie. (Biopler)
Reklama