Střílejte na pianistu

Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. (22.03.2005)

Neuspořádané, rychle tekoucí vyprávění o potulném pianistovi prodchnuté peripetiemi mnohdy na mysl zcela nepřicházejícími. A vlastně to není bizarní, neschází tomu nutná francouzská poetika (barové interlude mi přišly kouzelné), naivní romantika ani osudové konce a trocha realismu. Truffaut rok po jednom ze svých vrcholů (ad Nikdo mne nemá rád) ve velmi dobré formě, leč možná na žánrových -záměrných- pochybách (je taková tragika nevyhnutelná?). │80% (04.06.2008)

Truffaut mezi jednotlivými žánry přechází zcela nenuceně a sám údajně neměl jasnou představu, jakým směrem a jakým stylem se bude děj odvíjet. Pianistu nelze označit za příliš konzistentní film, ale jeho „rozháranost“ není výsledkem nějakého chladného formálního experimentu s divákem, nýbrž režisérovy mimořádné hravosti a obdivuhodné lásky k filmu. Kromě starých francouzských a amerických noirových kousků a filmů bratří Marxů odkazuje Truffaut stejnou měrou k dílu Alfreda Hitchcocka. Stejně jako ve většině Hitchcockových filmů, je také zde hlavním hrdinou (výčitkami svědomí) pronásledovaný nevinný člověk, který teprve pod tíhou okolností spáchá trestný čin a bere situaci do svých rukou. Smutným faktem však zůstává, že po naprostém propadu Pianisty u diváků, si Truffaut již nikdy nedovolil být tak hravý. 90% (17.01.2008)

Truffaut mixuje žánry a tím snímek lehce ztrácí tempo, avšak po technické stránce opět bezchybný včetně několika vychytávek. Fajn je také pozorovat Aznavourova nesmělého Charlieho, který poté co mu jedna žena změnila život a silně jej narušila dopadá stejně i s novou známostí. Opět je efekt úplně stejný a pouze ukliďňující piáno zůstane Charlieho jistotou. (19.04.2010)

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)