Střílejte na pianistu

Nemám nic proti nové vlně. Nemám vůbec nic proti tomu, že se mladí lidé rozhodli točit "jinak" než bylo do té doby obvyklé. Ale co je moc, to je příliš. A Střílejte na pianistu už je vážně moc. Co to bylo? Gangsterka, psychologické drama, thriller, groteska, romantické melodrama...? Nebo všechno dohromady? Nevím, každopádně to místy dost nudilo. Proč se na něco takového koukám? Co se mi film snaží sdělit? Má cenu dívat se na něj někdy v budoucnu znovu? (06.04.2007)

Příjemná podívaná. Truffaut prokazuje svou lásku k filmové tvorbě minulých generací vtipným vyprávěním o nadaném stydlivém pianistovi, který se ocitl ve špatný čas ve špatném příbuzenstvu, ve stylu....... několika stylů. Hitchcockovské motivy se střídají s odosobněnou romancí a psychologickým dramatem, a ačkoli Truffaut zvládá přeskakovat mezi různorodými náladami a žánry celkem ladně a nerušivě, nemám z výsledku zrovna dvakrát konzistentní dojem a především, přestože má slabých 80 minut, neubránil jsem se několikrát podívat na hodinky, jak dlouho vlastně ještě musím v téhle prazvláštní společnosti plné pouhých charakterních stínů setrvat... Velký rozdíl oproti předchozímu Nikdo mne nemá rád, filmu tak procítěnému a soudržnému. 65% (27.01.2016)

François Truffaut byl velký filmař a já mám rád filmy noir a kriminální filmy, ale tohle provedení mi prostě nějak moc nesedlo. Jsou zde dobré momenty, které se mi líbily po formální stránce, ale celkový příběh mě prostě nebavil. Sem tam na vás mrkne to, jak byl Truffaut vynalézavý a novátorský, ale to neznamená, že by ohromil. (28.03.2015)

Tohle šlo naprosto mimo mě. Příběh mě minul obřím obloukem, scénář vypadal jako směs pěti různých filmů (drama, dobře skrytá komedie, krimi) a všechny ty žánrové kličky mě mátly. Truffaut se očividně pokusil kličkovat mezi žánry a drsný příběh semtam proložil nějakým vtípkem, ale působí to velmi nekonzistentně. Jako korejský Mutant. Nejen, že hlavní hrdina neudělal nic, čím by si zasloužil mé sympatie, ale celkově je to poněkud nudný film. Francouzská nová vlna, to byl svěží závan originality, ale tohle byl spíš dort od Pejska a Kočičky. Jedničkou nové vlny pro mě zůstává Godardovo mistrovské dílo U konce s dechem. (23.03.2010)

Truffaut mezi jednotlivými žánry přechází zcela nenuceně a sám údajně neměl jasnou představu, jakým směrem a jakým stylem se bude děj odvíjet. Pianistu nelze označit za příliš konzistentní film, ale jeho „rozháranost“ není výsledkem nějakého chladného formálního experimentu s divákem, nýbrž režisérovy mimořádné hravosti a obdivuhodné lásky k filmu. Kromě starých francouzských a amerických noirových kousků a filmů bratří Marxů odkazuje Truffaut stejnou měrou k dílu Alfreda Hitchcocka. Stejně jako ve většině Hitchcockových filmů, je také zde hlavním hrdinou (výčitkami svědomí) pronásledovaný nevinný člověk, který teprve pod tíhou okolností spáchá trestný čin a bere situaci do svých rukou. Smutným faktem však zůstává, že po naprostém propadu Pianisty u diváků, si Truffaut již nikdy nedovolil být tak hravý. 90% (17.01.2008)