Matka Johana od Andělů

Velmi zdlouhavá cesta za poznáním, že popření vlastní sexuality není to pravé ořechové. Těžkotonážní filozofující drama s klasicky afektovanými hereckými výkony nebývá zrovna mým šálkem čaje, ale co už, ochutnal jsem. Vlekoucí se příběh kněze geeka, který přichází, aby zachránil Ďáblem posedlé jeptišky. Postupem času se ukazuje skutečnost, že oním Ďáblem je pouze vzpoura proti nekonečné nudě klášterního života a nezalévané zahrádky svatých panen, kněz to však zarputile odmítá, stejně tak jako vlastní hučení pod sutanou. Jeho počínání a neschopnost si ulevit jej nakonec dovedou až k psychotické příhodě. Poučení je nasnadě, lepší vlastní vrabec v hrsti než schizofrenie za dveřma. Jinak Lucyna Winnicka jako matka Johana byla k pomilování a několik jejích posedlostních čísel bylo vynikajicích, z letargie mě vytrhl i dialog rabína a kněze, nikoliv nanicovatým obsahem, ale výborným hereckým ztvárněním a režií toho okamžiku, mňamka. Většinu filmu jsem však solidně prozíval. Dvě. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (09.04.2015)

K filmu jsem se dostal jako k hororu. Uznávám, že o hororovosti by se dalo polemizovat a zcela jistě nebyla záměrem tvůrců, ale vůbec bych se nebál označit to za psychologický horor. Pokud jsou za takové označovány např. Kladivo na čarodějnice či Spalovač mrtvol, tak jím je i tohle, poněvadž to patří do stejné sorty, měl jsem z toho stejně nepříjemně mrazivé pocity a má to stejně mrazivou, hutnou a depresivní atmosféru. Naprosto výtečná je Lucyna Winnicka coby Matka Joanna, její ďábelské výstupy, ksichty a opravdu zvláštně nepříjemný výraz v očích je na filmu to nejhororovější a já jen doufám, že z toho nebudu mít noční můry. Pochvalu zaslouží i exteriéry (okolí kláštera je opravdu "divné" a dekorace. Jsem opravdu rád, že mi tento film vstoupil do cesty, je milé např. vidět mladého Fr. Pieczku jinak než jako tankistu se psem:-) a výborného herce ve vedlejší roli (ševce) s šíleným smíchem, skvělými prudičskými hláškami a ksichtem obstarožního Chucka Norrise. Výborný kulturní, psychologický a filosofický zážitek. (25.02.2010)

První setkání s legendou polského filmu Jerzym Kawalerowiczem dopadlo dobře. Svým stylem v tomto filmu se hodně podobá zralému Vláčilovi - ať už jde o strohost výpravy, kontrastní svícení, ostrost obrazu nebo o celkově minimalistické pojetí (podobně jako v Údolí včel nebo Markétě Lazarové, i tady hrstka herců reprezentuje život vesnice a přilehlého kláštera). Nezastírám ale drobné zklamání z toho, že mě snímek nedokázal příliš vtáhnout. Psychologické drama okořeněné špetkou mysticismu rozhodně má atmosféru i filmařské kvality, ale svou pomalostí a jistou fabulační schematičností se zdá být subjektivně dvakrát tak dlouhé, než ve skutečnosti je. (31.07.2016)

!!SPOILERY!!Zpočátku jsem film podezříval z laciné efektnosti přiživující se na oficiálním dogmatu vůči církvi, avšak po ďábelských extempore s pozoruhodnými vizuálními kvalitami film začne získávat i filosoficko-psychologický důraz a mění se až v existenciální drama lidí, kteří bojují různými způsoby s nezvratnou volbou a spalujícími pochybnostmi - "posedlost" ďáblem se tak stává jakýmsi dobrovolně přijímaným životním stavem, který jediný dokáže zakrýt palčivá muka a pocit prázdnoty i bezúčelnosti duchovního i tělesného asketismu. I kněz svým způsobem podléhá, jakkoliv to bere jako vykoupení uhrančivé matky představené a svým nezvratným činem se navíc uzavírá do věčné temnoty. Jedině rozpustilá sestra, jež jediná uniká fanatismu a svoji řeholi bere naprosto světským způsobem dokáže žít alespoň trochu naplněně. I když sama nakonec poznává, že se svoji rozpolceností dostává do slepé uličky a ani matka představená nenachází v knězově oběti náznak světla a jejich splynutí v rovnoprávném obětí doprovází odbíjení němých zvonů, místo ncihž se ozývají vzdechy těch, co zůstávají osamoceni na bezbožné zemi a marně vztahují ruce k nebi a hledají v něm náznak útěchy. Film vlastně prosazuje střízlivost lidského vztahování se ke světu a ukazuje dosti drastickým způsobem úskalí a křehkost jakéhokoliv upínání na abstraktní teze (výborný a mrazivý dialog tápajícího kněze s Židem ohledně pochybností víry). Je jasné, že i přes svojí kontroverznost film musel režimu vyhovovat, jelikož útočí na samotné podstatné otázky církevní rovnováhy, i když samozřejmě víru jako takovou zaslepeně nezavrhuje (východisko nachází u dvojice náděníků a jejich podvečerních upřímných modliteb, ačkoliv se sami stávají nečekanými oběťmi zatemnění mysli tápajícího kněze, jehož zatvrzelá víra se zdá býty scestnější). Matka Johana od Andělů je nakonec dosti komplexní náhled na náboženskou tématiku, jenž má stále co říci i dnes. Navíc zaujme i svoji (na místo vzniku) progresivní formální stránkou využívající odlehčenou kameru, někdy dosahující až závratného účinku a střídající ji se statickými záběry sugestivní krajiny a podmanivých kompozic ve veleprostých interiérech. Přesto je třeba trochu přivyknout na dosti pomalý rytmus a dialogičnost, jež poznamenává hlavně první polovinu snímku, k níž ještě divákovi nejsou poskytnuta potřebná vodítka, aby se mohl dostat pod odcizeně působící povrch. (30.12.2010)

Jeden z mnohých európskych art titulov 60rokov, ktorý rieši otázky askézy a odopierania si základných fyzických predispozícií človeka. Kawalerowicz štruktúru diela poňal v konfrontačných líniách a v minimalistických obrazoch. Niekedy sú kajúcne spovede uskutočňované medzi diverzifikovanými osobnosťami (sestra, kňaz), niekedy ide o vnútorný monológ s diablom vo vlastnom tele a niekedy prosto pričlenením mníšky k jednoduchosti a zvodnosti, ktoré v 17. storočí neboli akceptovateľné. Celkovo ma však rukopis natoľko nezaujal, aj keď dobre odpružil zložitosť fanatizmu a posadnutosť človeka diabolskými myšlienkami. (30.11.2018)