Howlův kráčející hrad

Přesně tak nespoutaná fantazie, jakou očekáváte, pokud znáte třeba Princeznu Mononoke. Precizní výtvarná stránka se smyslem pro detail a skvostná klasická animace. Některé obrazy až berou dech. Několikrát mi nedalo nevzpomenout na Karla Zemana. Ať už to způsobila přítomná technika, nebo pohled na hrůzy války, ono skloubení příběhu lásky s ohrožením života se nemůže minout účinkem. Memento Hirošimy má asi většina Japonců hluboko v sobě vsazené, jeho připomínka určitě není na škodu. Morální poselství čarodějného příběhu však není nijak křiklavé, dá se proto velmi dobře snést. I po několikerém zhlédnutí stále působivé... (27.12.2010)

Očioblažující animace, dechberoucí stroje a stvoření, srdcesvírající závěr, ale vše halil tmavý mrak povědomosti, čehosi již párkrát viděného a hlavně zažitého. Na filmech studia Ghibli přitom mimo jiné oceňuji, že je každý docela jiný. Tenhle byl docela stejný, což mi přijde docela smutné. Pakliže nechtěl Miyazaki autobiograficky (mladá duše ve starém těle) shrnout svou dosavadní tvorbu. Což by pro svou povahu posledního velkého ohňostroje na rozloučenou bylo taky smutné. Stárnutí holt nezastavíte. Jenom láska je věčná. Ta má, k Cestě do fantazie a Princezně Mononoke, pochopitelně přetrvává. 75% Zajímavé komentáře: Cervenak, Marius, Radko, MIMIC (19.02.2011)

To, čeho si na tomhle filmu cením, je jeho NEPŘEDVÍDATELNOST. Miyazaki úplně nabourává ten zažitý stereotyp při vyprávění pohádek, či fantasy příběhů – nemáte šanci odhadnout, co se stane v příštích minutách, jste pořád překvapováni, rozdíly mezi zápornými a kladnými postavami se tu stírají (ta, která je zezačátku stělesněním zla, se může stát dobrou kamarádkou) a to vše se děje, aniž by logika kulhala na obě nohy. Navíc Miyazaki je jako malé dítě, obdaření bujnou fantazií, které před sebou hrne jeden obskurní nápad za druhým. Snoubí se tu klasický pohádkový svět s industriálním věkem páry, klasický svět magie s šílenými válečnými mechanismy. Divákovy smysly jsou tak zahlceny, že výsledný dojem někdy balancuje na hranici přeplácanosti (což je moje jediná výtka). (16.02.2012)

Ve své první polovině velice vtipný snímek, který svými šílenými, leč originálními nápady zaručeně rozesměje a okouzlí. Celou dobu se tak divák veze na vlně pohody, uklidňující hudby či setkávání se s novými postavami v čele s němým, nýbrž neuvěřitelně kouzelným Tuřínem. Nelze opomenout jednoho z hlavních hrdinů, kterým je Calicifer, jenž v mnoha ohledech připomíná západní produkci animovaných filmů, ovšem v žádné scéně na druhý konec zeměkoule nijak výrazně nesklouzne. Co jest hlavním prvkem Zámku v oblacích je práce s postavami, a to ve způsobu jakým je divák schopen je vnímat. Záporné postavy se v jednu chvíli zdají být odpudivé, nehostinné a nepříjemné, ovšem Miyazaki podle šablony rozhodně nejede, a tak se divák nemůže připravit na určité zvraty či přerody právě záporných či kladných postav do svých protipólů. Kouzlo filmu podtrhuje opět fenomenální Džó Hisaiši a jeho orchestr, který silně ovlivňuje emoční složku v samotném klimaxu, který bohužel spadá do naivity a klišé více, než bych u Miyazakiho čekal. [85%] | Kino (29.01.2017)

Zámek v oblacích, který jsem viděl s anglickým dabingem, je pro mne nejlepší a nejcitlivějším animovaným filmem, který jsem viděl nejen od Miyazakiho, ale celkově. Nádherná hudba, skvělý a kouzelný příběh, sympatické a roztomilé postavy a hlavně je to balzám na duši. A to jsem byl kdysi odpůrne anime... (03.03.2009)