Howlův kráčející hrad

Oni ty příběhy jsou zvláštní, hodně zvláštní, ještě když jsou nakreslena z pera, které držel v ruce tvůrce Hayao Miyazaki. Jenže stále si nemůžu zbavit dojmu, že Princezna Mononoke je ze všech nejhezčí i když jsem celkově z jeho tvorby viděl i s tímto tři filmy. Jenže stejnak...ta animace, ta preciznost...to se v současné době u našich, Evropských pohádek ani nemůže stát, skutečně ne. Když třeba na Fox Kids, nyní už Jetix sleduju ty pohádky jak jsou všecky na počítači v renderované grafice, co nejrychlejc nasnímané, snad dělané ve Flashi, aby byly co nejrychlejc, nejjednodušejc...a přitom jsou tak odporné, a děti po nich akorát zblbnou. Zlaté Kačeří příběhy nebo právě anime tohoto tipu, které musí pobavit každého. Zvláštní příběh, nádherné obrázky přetavené do filmové podoby na které se holt nezapomíná. Možná ty příběhy jsou ale přetáhlé až moc přes kapsy, jinak by to bylo za totálních pět. (22.08.2009)

Očioblažující animace, dechberoucí stroje a stvoření, srdcesvírající závěr, ale vše halil tmavý mrak povědomosti, čehosi již párkrát viděného a hlavně zažitého. Na filmech studia Ghibli přitom mimo jiné oceňuji, že je každý docela jiný. Tenhle byl docela stejný, což mi přijde docela smutné. Pakliže nechtěl Miyazaki autobiograficky (mladá duše ve starém těle) shrnout svou dosavadní tvorbu. Což by pro svou povahu posledního velkého ohňostroje na rozloučenou bylo taky smutné. Stárnutí holt nezastavíte. Jenom láska je věčná. Ta má, k Cestě do fantazie a Princezně Mononoke, pochopitelně přetrvává. 75% Zajímavé komentáře: Cervenak, Marius, Radko, MIMIC (19.02.2011)

Pokrok, jakým si prošla kresba studia Ghibli, je rozhodně fascinující. Stále větší důraz na vykreslení detailů ornamentace kdejaké vázy v záběru nebo stále reálnější nápodoba lomu světla ale možná trochu ubírají na tak přiléhavé lehkosti a přívětivosti většiny Mijazakiho snímků. ___ Miluju mimoběžnou logiku pohádek, v rámci které je sled dějů divákovi předkládán se skálopevným sebevědomím - nehledě na místní neaplikovatelnost na struktury našeho každodenního světa. ___ Zámek v oblacích má u mě jedinou nevýhodu: vidím ho jako pátý Mijazakiho snímek a začínám se jejich vzájemnou podobností asi trochu přejídat a o to víc jsem citlivý na pravidelné (byť sporadické) dávky kýče. (07.02.2015)

Jeden z kolegov sa pýta, kam ten Miyazaki na tie nápady chodí. Dobrá otázka. Bolek Polívka na ňu svojho času za seba odpovedal, že on na ne nechodí, ono to chodí naňho. Nech už pán režisér z knižnej predlohy prevzal čokoľvek, veľa toho zaiste nebolo, keďže výsledkom je to, čomu sa hovorí "typický Miyazaki". Kamže to teda ten starý pán chodí? Kde inde než do tradičných čínskych a japonských záhrad (spomeňte si, aj filmový Howl-Hauru má "svoju záhradu"), ktoré excelentne demonštrujú východnú koncepciu poézie - na Západe je poetická vonkajšia podoba vecí, na Východe ich vnútorný, "duchovný" rozmer. V týchto záhradách nič nie je tým, čím sa zdá byť, keďže cieľom bolo vytvoriť ekvivalent prírody, krajiny či univerza. Stromy sú zakliate do bonsají, horské chrbty do balvanov. Les nadobúda podobu skalného labyrintu zloženého z pozliepaných pórovitých monolitov. Dažďová kvapka je reprezentovaná v podobe sústredných kružníc vyrytých do jemného štrku, riečny tok v sústave navzájom sa prekrývajúcich plochých kameňov. Výhľady do záhrady majú podobu otvorov v tvare mesačného kotúča či roztvoreného vejára, čím vzniká "vypožičaný obraz". Do bambusového húštia sa pozerá skrz kamenné či drevené mreže s naturalistickým alebo symbolickým ornamentálnym rastrom umožňujúcim subjektívnu interpretáciu videného. Latentná podoba videná v kuse kameňa stačí, aby bol kameň posadený na podstavec s rovnakou vážnosťou, s akou sa v Európe na podstavec kladú sochy. Poloabstraktná textúra v travertíne stačí, aby bol daný kameň vložený do honosného rámu a zavesený na stenu pavilónu. Skala nachádzajúca sa v inej, dutej skale. To všetko sú subtílne imaginatívne a fantazijné momenty cudzie európskej senzibilite až do doby vzniku surrealizmu. Interpretácia Miyazakiho tvorby prostredníctvom signifikantného elementu východoázijskej kultúrnej tradície? Ale prečo nie? (31.08.2008)

Neskutečně podmanivé. Mistři z Pixaru a pánové z Dreamworks prominou, ale na tohohle japonského šedivého "dědečka" prostě nemají... Nádherný, originalitou a fantazií přímo překypující příběh, který je plný zvratů, milých i nepříjemných postav, magie v tom nejlepším slova smyslu... tohle všechno a mnohem víc najdete v tomto pravděpodobně (a pokud je to pravda tak bohužel) posledním drahokamu pana Hayao Miyazakiho. Mohl bych se zde donekonečna rozplývat nad jeho nápady, dech beroucími scénami a animacemi, velebit nápad postavit do kontrastu svět kouzel, ďábelských válečných strojů a romantické kulisy středoevropské monarchie konce devatenáctého století. Ale dokud sami neuvidíte... Jediné s čím bych si dovolil nebýt plně spokojen je závěr, kde japonský pohádkář už tradičně nezapřel měkké srdce. To je však jen drobná skvrnka na jinak zářivém štítu Howlova kráčejícího zámku. 90% (26.08.2006)