Howlův kráčející hrad

Přechod od steampunkové pohádky do filozofického dobrodružství plného nejrůznějších metafor byl tak hladký, že jsem si ho vlastně ani nevšiml a bavil jsem se od začátku až do konce, ačkoliv jsem tedy zejména ve finále občas tápal, co se právě děje. Že je Mijazakiho fantazie obdivuhodná, jsem už určitě několikrát napsal, ale klidně to napíšu zase. Krásný film s krásnou hlavní myšlenkou. (14.10.2023)

Miyazakiho dva predchádzajúce filmy ma naozaj okúzlili, no tentokrát bolo na mňa tých fantasy prvkov trošku priveľa. Jednoduchšia dejová línia by filmu určite prospela a skrátenie o pár minút dvojnásobne. Inak je ale všetko na správnom mieste. Animácia kúzelná, nápady originálna a dojemnosť a úprimnosť ďalšieho pekného príbehu na najvyššom stupni. 70%. (15.10.2009)

Jeden z kolegov sa pýta, kam ten Miyazaki na tie nápady chodí. Dobrá otázka. Bolek Polívka na ňu svojho času za seba odpovedal, že on na ne nechodí, ono to chodí naňho. Nech už pán režisér z knižnej predlohy prevzal čokoľvek, veľa toho zaiste nebolo, keďže výsledkom je to, čomu sa hovorí "typický Miyazaki". Kamže to teda ten starý pán chodí? Kde inde než do tradičných čínskych a japonských záhrad (spomeňte si, aj filmový Howl-Hauru má "svoju záhradu"), ktoré excelentne demonštrujú východnú koncepciu poézie - na Západe je poetická vonkajšia podoba vecí, na Východe ich vnútorný, "duchovný" rozmer. V týchto záhradách nič nie je tým, čím sa zdá byť, keďže cieľom bolo vytvoriť ekvivalent prírody, krajiny či univerza. Stromy sú zakliate do bonsají, horské chrbty do balvanov. Les nadobúda podobu skalného labyrintu zloženého z pozliepaných pórovitých monolitov. Dažďová kvapka je reprezentovaná v podobe sústredných kružníc vyrytých do jemného štrku, riečny tok v sústave navzájom sa prekrývajúcich plochých kameňov. Výhľady do záhrady majú podobu otvorov v tvare mesačného kotúča či roztvoreného vejára, čím vzniká "vypožičaný obraz". Do bambusového húštia sa pozerá skrz kamenné či drevené mreže s naturalistickým alebo symbolickým ornamentálnym rastrom umožňujúcim subjektívnu interpretáciu videného. Latentná podoba videná v kuse kameňa stačí, aby bol kameň posadený na podstavec s rovnakou vážnosťou, s akou sa v Európe na podstavec kladú sochy. Poloabstraktná textúra v travertíne stačí, aby bol daný kameň vložený do honosného rámu a zavesený na stenu pavilónu. Skala nachádzajúca sa v inej, dutej skale. To všetko sú subtílne imaginatívne a fantazijné momenty cudzie európskej senzibilite až do doby vzniku surrealizmu. Interpretácia Miyazakiho tvorby prostredníctvom signifikantného elementu východoázijskej kultúrnej tradície? Ale prečo nie? (31.08.2008)

Viděno v původním znění s českými titulky (o verzi v anglickém ani českém dabingu vážně nestojím). ZÁMEK V OBLACÍCH je po mém soudu nepochybně slabší než o tři roky starší Cesta do fantazie, s kterou film spojuje mnoho podobností (hlavní hrdinkou obou filmů je malá, resp. větší holka, která přichází do cizího prostředí plného nevídaných divů a kouzel, ve kterém je nucena pracovat a vysvobodit někoho ze zakletí. To bych se skutečně i hádal, že jsou oba filmy takto podobné, jak jsem měl už možnost se přesvědčit, že když jsem se někomu o této podobnosti zmínil, dotyčný ji tam vůbec neviděl). Srovnání s CESTOU DO FANTAZIE je pro mě i hlavním důvodem, proč tomuto jinak výbornému animáku nakonec dát plné hodnocení nemůžu - když máte jednou nastavenou laťku takto vysoko, nelze z ní slevit. Nic to nemění na tom, že je to stále úplně úžasný film plný krásné hudby, jedinečné japonské imaginace a báječného humoru (malý psík čarodějnice i mluvící ohýnek u mě pravidelně vyvolávali vlny smíchu - ten ohýnek je navíc v japonštině tak úžasně namluven, že se musíte smát, i kdybyste nechtěli :) Při závěrečném záběru jsem byl téměř naměkko, jaká to byla krása. (17.05.2014)

To, čeho si na tomhle filmu cením, je jeho NEPŘEDVÍDATELNOST. Miyazaki úplně nabourává ten zažitý stereotyp při vyprávění pohádek, či fantasy příběhů – nemáte šanci odhadnout, co se stane v příštích minutách, jste pořád překvapováni, rozdíly mezi zápornými a kladnými postavami se tu stírají (ta, která je zezačátku stělesněním zla, se může stát dobrou kamarádkou) a to vše se děje, aniž by logika kulhala na obě nohy. Navíc Miyazaki je jako malé dítě, obdaření bujnou fantazií, které před sebou hrne jeden obskurní nápad za druhým. Snoubí se tu klasický pohádkový svět s industriálním věkem páry, klasický svět magie s šílenými válečnými mechanismy. Divákovy smysly jsou tak zahlceny, že výsledný dojem někdy balancuje na hranici přeplácanosti (což je moje jediná výtka). (16.02.2012)