Příliš dlouhé zásnuby

Scénář: Jean-Pierre Jeunet, Guillaume Laurant .. Pátrající Mathilda je sice krapet chladná ke ztrátě rodičů, ale se ztrátou svého milého se jednoduše nemůže smířit. I když všechny dostupné indicie hovoří o tom, že byl po odsouzení k smrti zabit někde v "zemi nikoho" mezi zákopy během první světové války, po rozjetí svérázného detektivního pátrání se postupně začnou objevovat okolnosti jenž na celou situaci vrhají úplně jiné světlo .. světlo naděje, díky němuž se může tohoto, jak sama říká, provázku držet a nemusí se na něm zatím věšet! Jean-Pierre Jeunet po obrovském úspěchu Amélie z Montmartru, jenž k absolutní nesmrtelnosti chybí snad jen ta zlatá soška a tříleté pauze představuje svůj nejnovější snímek na první pohled až moc (vyprávěčsky i formální stránkou) podobný právě zmíněnému majstrštyku. Příliš dlouhé zásnuby, kam znovu obsadil nádhernou a opět přesnou Audrey Tautou, jsou opět velice zajímavé i přesto, že námět příběhu je kapku jednodušší. Nad vším ční monstrózní výprava a dokonale stylová kamera s neuvěřitelně líbivým filtrem. Ano, tento aspekt by bohatě pokryl většinu filmu, naštěstí zde není jen on. V příběhu se setkáme se spoustou postav, jenž některé jsou velmi zábavné, jako tomu bylo v předešlém filmu a některé zase velmi zajímavé svým jednáním. Sice jsem zde druhou Amelii neviděl, ale forma mohla někomu přijít až stejná. Na druhou stranu proč nepoužít znovu něco, co bylo tolik úspěšné. A navíc je to tak krásné! I když vlastně převážně sledujeme tu nejhorší stránku odporné světové války.. 90%. (29.10.2005)

Jeunet patří k mým dlouholetým filmovým slabůstkám, jeho režijní styl založený na hravosti a vizualitě mi zkrátka sedí a vypravěčskou nedotaženost velkoryse pomíjím. Příliš dlouhé zásnuby ale podobnou velkorysost nepotřebují. Jedná se vedle Amélie z Montmartru o jeho k divákům nejvstřícnější snímek. I tady se ale Jeunetovi fanoušci dočkají obvyklých barevných filtrů, scénických hříček, odboček a kudrlinek. Jsou ale podřízené svému účelu, tzn. zvýraznit protiválečné zaměření filmu o hledání ženicha ztraceného ve víru zákopové války. Je znát, že film natáčel uznávaný režisér, který už nemusí pracně shánět prostředky na realizaci svých představ ani nemusí přemlouvat herecká esa k účasti na svém projektu. Objevují se tam opět Jeunetovi věrní, jako je nezbytný Pinon nebo Rufus, ale i mezinárodní hvězda Jodie Foster a všichni hrají jako z partesu. Audrey Tautou si Jeunet vyzkoušel v Amélii a role dívky, která pátrá po svém milém, je její druhá nejvýraznější role dosavadní dráhy. Jeunet umí natočit bojové scény po svém, takže se liší od ostatních filmařů, kteří natáčí válečné snímky. Už je kvůli scéně likvidace polní nemocnice, kdy dokáže sekundu po sekundě stupňovat napětí z letecké bomby propadající postupně střechou, musím dát filmu nejvyšší známku. Celkový dojem: 90 %. (15.10.2010)

Jeunet po kouzelné Amélii přišel s romancí z I. světové války a naservíroval nám vizuálně dokonalý film, neuvěřitelnou stylizaci barev pro jednotlivé scény (od šedivé barvy francouzských zákopů po větrem rozvlněné zlatavé pole), což je i s hudbou a roztomilou Audrey Tautou největší klady filmu. Přímo malířsky tvořený film končí scénou, která dnes není vůbec obvyklá a tím filmu ani kouskem neubírá na kráse a působivosti. Příběh je ovšem velmi košatý a krom příběhu Mathildy a Manecha nám Jeunet podává i celou řadu jiných osudů, v jejichž proplétání filmem se napoprvé ztratíte (v kině jsem se s vervou snažil si zapamatovat, kdo je kdo, ale marně...a to mám dobrou paměť na nepodstatné věci). Ovšem napodruhé už si film užijete s celou jeho krásou. (22.04.2006)

Příliš dlouhé zásnuby se v mnoha ohledech podobají Amelii z Montmartru. Nejen všepřítomným vypravečem a "jeunetovským" stylem, ale také příběhem. Ústřední hrdinka lišící se od všech ostatních (zde navíc zdůrazněno její nemocí) se během filmu vydává na cestu znovunalezení (v Amelii pouze nalezení) svého milého. Přesto se PDZ od Amelie v jednom ohledu podstatně liší - zatímco svět Amelie byl prezentován jako místo her, malých zázraků a pohádek, v PDZ přichází závažné téma války. Ta je zobrazena velmi naturalistickým a brutálním způsobem, barevným tónováním do šeda jednoznaně odlišena od teplých žlutohnědých barev světa kde žije hlavní hrdinka Mathilda. PDZ se tak dají vnímat jao pokračování Amelie - ve smyslu vývoje hlavní hrdinky, která je válkou a ztrátou svého snoubence nucena dospět. (23.08.2005)

Mám rád tu zvláštní atmosféru hnilobné dekadence zákopů 1. světové války a vizuální ztvárnění J. P. Jeuneta patří mezi nejlepší... výborná práce kamery, přehledné vedení masových scén a pěkné barevné filtry. Bitevní sekvence tvoří jen výplň detektivně-milostné mozaiky, kterou táhne opět pouze roztomilá Audrey Tautou, která co neuhraje velkýma očima a úsměvem, to neuhraje vůbec. Hodně mi sedl zvolený tón, který je poměrně blízký hořko-nevážnému melodramatu z Amélie, zde ovšem s posílenými podtóny dramatu. Příliš dlouhé zásnuby nabízejí celkem zajímavý příběh, celkem snesitelné hlavní hrdiny a výborné vizuální zpracování, které jen potvrzuje vybrané schopnosti Jeunetova zraku tvůrčího. Nemohu říci, že by mě melodramatický výlet do hlubin války nějak hluboce zasáhl, ale měkce sklouzl po kůži... čili příjemně pohladil. To beru. (23.03.2007)