Turks fruit

„Poslouchejte, tohle tady nesmí být! Je to odporné, tohle rada neschválí!“  Rafinované je, když režisér po 10ti minutách přehídky perverzit dá v snad první „normální“ scéně filmu okamžitě najevo svůj rebelský postoj proti jakékoliv cenzuře. Rafinovanější je, když v úplně první minutě promítne hned tři drsné vraždy v podání hlavního hrdiny, s nímž následně plně souzní... až jsem se brzy nechápavě ptal, proč tam tyhle záběry vložil, dokud mi to více (snad) neobjasnil později jejich zopakováním. Už dříve jsem viděl 4 jiné filmy Paula Verhoevena a stále mě dokáže šokovat, čeho je tento nizozemský provokatér schopen, když mi u některých scén bylo až fyzicky odporně a nevolno (za všechny ten zmíním trpký incident se zaseklým zipem a fekální humus na oslavě končící zvracením do zrcadla). I z podobných důvodů jsem zatím nedokázal Verhoevenovi dát plný počet, byť díky všemu ostatnímu nedokážu ani tentokrát klesnout pod 4*. Je skutečně rafinovaný, protože v doprovodu všech perverzit a fekalit dokáže odvyprávět neskutečně vtahující, silný příběh, navíc s originální stylizací, kde se naturalismus střídá s romantikou, napětí s vtipnými groteskními příhodami a nevšedními hudebními nápady (místo kabaretu z Keetje Tippel zde zavládne dechovka!) a nakonec spěje i k tíživému dramatu. Když si vypůjčím podtitul z plakátu jednoho filmu Gaspara Noého, tak tohle byl něžný film o lásce v podání Paula Verhoevena. :o) Něžný, emotivní, ale i dravý, jdoucí v dramatické katarzi na dřeň stejně, jako dříve v ukázce mladické nespoutanosti a bezbřehé svobody... a jako takový mě hodně bavil i dostatečně se mnou pohl. [75%] (17.08.2024)

Turks fruit je o vášnivém a bohémském vztahu 2 vzájemně se milujících lidí ozvláštněný erotickými, nechutnými a absurdními výjevy (na scény např. houpání kočárku při milování, prozkoumávání partnerčiny stolice či vylití vody na tchána v rouše Adamově, jen tak nezapomenu :-) ). Hlavní dvojice byla výborně zahraná a přestože mně jejich charaktery příliš sympatické nebyly, fandil jsem jim a také si oblíbil svérázného otce Olgy. Přiznám se, že ten konec mě docela dost překvapil a sám o sobě vrhl na film trochu jiné (z mého pohledu ještě zajímavější) světlo. Verhoevenovo úsilí hodnotím 4*, i když tento snímek zřejmě nebude pro širší divácké spektrum. (08.03.2011)

Vášnivá love-story dvou spontánních asociálů podaná vrcholně pravdivým a odvážným způsobem. První role Rutgera Hauera, jehož excentrické herectví připomíná Klause Kinského a jehož andělský zjev ostře konstrastuje s jeho démonickým chováním. Absolutní nepodřízenost rovná se absolutní svoboda – to platí jak pro postavy, tak pro tvůrce filmu. Buřičská gesta a buřičské činy ve jménu lásky, fuck off autority, fuck off pravidla – Turks Fruit mohl být libertinskou oslavou l´amour fou. Ovšem nebýt toho tak drásavě smutného konce, který zpětně celý příběh přehodnocuje a zanechává pocit hořkosti a beznaděje. (07.11.2006)

Vlasatý mladý Hauer uživajúci si pôžitkov, prevažne sexuálnych, do doby, kedy padne kosa na kameň a on sa zoznámi s podobne zmýšľajúcou ženskou. Príbeh plný odľahčených epizódiek, šteklivých a provokatívnych, niekedy až nechutných, nie však vtipných. Nenudí, ale ani si neviem predstaviť, že za ním stojí neskorší tvorca amerických sci-fi klasík ako Robocop či Hviezdna pechota. Zaujímavé, že Hauer, ktorému rola úplne sadla, ostal dodnes rovnaký. (04.08.2017)

Holanďan Paul Verhoeven vždycky rád škádlil (hlavně zaoceánské) cenzory. Když se do toho nicméně téměř pokaždé obul, divák plesal radostí. Než však chlapík, který má doktorát z matematiky a fyziky, do Ameriky vyrazil, dal solidně zabrat i evropskému publiku. Jeho netradiční přístup několikrát okusil i Rutger Hauer, který tentokrát představuje tak trochu šíleného, tak trochu nadrženého i tak trochu hulvátského sochaře, který konečně po prozkoumání mnoha zarostlých klínů našel tu pravou. V sérii retrospektiv sledujeme jejich vztah, radosti i strasti spojené zejména s hrdinčinou hysterickou matkou. Jeho rebelující neotesanec je skvělý, zrzečka Monique van de Ven hraje prakticky neustále nahá, navíc Verhoevenova schopnost režijní intuice, vedení herců a neotřelosti byly už tehdy patrné. Od kamery mu navíc velmi umně pomáhal holandský kolega Jan de Bont (natočili spolu ještě drama Keetje Tippel, thriller Vierde man, diváctvu už známější Maso a krev i kultovní Základní instinkt). Jak je patrné, ve filmu, který přinese několik milých a originálních obrazů, se vyskytují pro Verhoevena typické motivy, hlavně výrazná nahota, která ale nikdy nepůsobí samoúčelně. Abyste byly ovšem v obraze – zkoumání kalhotek Sharon Stone v Základním instinktu je jen velmi slabým odvarem, tady se zvrací na lidi, zkoumá se jejich stolice, stříhá se jejich ochlupení. Několik momentů je naprosto neřízených, ale jednoduše to jako celek baví. Energický, svobodný, černohumorný a spontánní kus. 75% (07.10.2014)