Rodinný portrét

Velmi vydařený snímek, sonda do života stárnoucího prominentního profesora žijícího v luxusním starém měšťanském domě, jenž se obklopuje jen vytříbeným výtvarným a psaným uměním... Jak se zachová, když mu do života vstoupí moderní italská famílie z vysokých kruhů a přivede s sebou své lásky, nenávisti, chladnokrevné lstivé války jednoho s druhým apod... Dokáže se srovnat s moderním způsobem žití mladých, kteří si pornajali byt v jeho domě.?!! Budou mu nakonec i tyto osoby chybět..? A proč.?! Film odpovídá na celou řadu kladených otázek, řeší problematiku stáří a jeho osamocenosti, krutost mladých i jejich lásku k druhým a obdiv. Řeší se zde i politické pozadí tehdejší sociálně rozpolcené Itálie s nečekaným koncem. Kvalitná filmařina světového tvůrce, předposlední velká věc Viscontiho za života. (13.04.2011)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)

Pro hodnocení Viscontiho filmů si musím dát načas. Stačí pár dnů po shlédnutí prozkoumat, jestli si na film ještě pamatuji. A já si na tento film pamatuji moc dobře. Nevybavím si každé slovo, ba ani každou scénu, ale vybavím si pocity, které ve mně vyvolává samotářství starého profesora kombinované s revolucionářstvím a odmítáním všeho nového a mladého. Proč, když jsou stáří a osamělost tak bezpečné? Co se profesorovi ze začátku zdá nepřijatelné, malicherné a naprosto cizí, v průběhu filmu to přijímá a na konci ty "naduté, hloupé a povrchní" lidi bere jako svou rodinu, protože pozná, že i ty špatné a opovrženíhodné vlastnosti ho mohou obohatit. (31.07.2008)

Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků. (03.04.2008)

Viscontiho mistrovství přimělo k nebývale zdařilému výkonu i Lancastera. Jeho starý muž naslouchající krokům smrti je hodně uvěřitelný. Zajímavě působí i ViUML (Viscontiho učení M-L), které vladtně pohradá buržuou i proletářem v jednom jediném okamžiku. Bohužel byl Lancaster nejlépe hrajícím z celého filmu, pidlooká paní hraběnka byla na ránu kosou mezi lopatky, takže mám poněkud pokažený dojem z v jádru velmi povedeného filozofujícího filmu. (14.12.2019)