Posedlost

Krásny príklad toho, keď dej zaujme diváka ako priebeh sinusoidy. Niekedy vás ide vytrhnúť od filmového majstrovstva, inokedy by ste film najradšej zahrabali pod čiernu zem a už si naň nikdy nespomenuli. Našťastie tie zdrvujúce momenty filmového nevkusu prichádzajú menej často ako tie povzbudzujúce a hlavne preto sa ten dlhý, naťahujúci sa dej rozplynie pomerne rýchlo. Talianske teatrálne výkony ma spočiatku obchádzali, no po čase som sa navnadil na ich vlnovú dĺžku a ich horlivosť musím naozaj pochváliť. Horšie to už bolo za kamerou, keď vedúci výletu nevedel odhadnúť dĺžku trasy a v polovici odpadol. 65%. (01.07.2008)

Viděl jsem "necelou" verzi, která je pravděpodobně jediná dochovaná a zbytek se kamsi ztratil, čili v ději se vyskytli až směšné díry a nelogičnosti (proto pozor, film celý se nedochoval, jedná se jen o fragment), např. jsem neměl nejmenší tušení, kde se na konci filmu vzala ta malá holčička... Nebýt tohoto nedostatku, za který Visconti ani tak nemůže, je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší. Její mužský protějšek ustál svoji roli ještě celkem dobře, i když i on má některé nechtěně směšné momenty. Dialogy občas zašustí papírem, a celé to má nechtěný otisk deSantisovského kýče (nejspíš proto, že de Santis pracoval na tomto filmu jako asistent režie)... Ovšem za znalost film stojí, už jako první verze Cainova románu a jako startovní dílo italského neorealismu. (21.03.2006)

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)

(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. (03.03.2012)

Výborná ukázka toho, jak je možné zachytit realismus Itálie v době druhé světové války. Místy se člověk diví, že tohle ve fašistické Itálii vůbec mohlo být natočeno, protože to není hezký obrázek silné země. Naopak, jako kdyby země byla slabá a stejně tak jsou slabé postavy, které zde vystupují. To vede k tomu, že jsou obětí vlastní slabosti. (17.09.2014)