Adelheid

Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... (13.01.2012)

Překrásně smutný snímek, kterému zásadní způsobem škodí natočení v barvě. A hlavně v takřka až pastelových přepálených barvách (i když v místní galerii to nevypadá vůbec tak hrozně, takže je to možná jen problém DVDčka ze Zlaté kolekce českých filmů). O kolik lépe by to bývalo vypadalo v černobílém provedení je vidět v poslední scéně či v bonusové části právě na zmíněném DVD. Na druhou stranu můj pocit, že se Vláčil s Uldrichem natolik opájeli barvou, až to trochu obrazově odflákli, tak ten by stejně asi přetrval i tak. Ty tam jsou totiž nezapomenutelné "obrázky" z Údolí včel. (23.01.2009)

Atmosferická psychológia chaosu obdobia tesne po druhej svetovej vojne. Akoby odzrkadľovala situáciu, ktorá by sa za normálnych okolností nikdy nestala. Dovolím si tvrdiť, že tak ako sa Vláčil kedysi inšpiroval démonickému marazmu, ktorý vykresľoval Ingmar Bergman, tak práve tu troška odpozeral Tarkovského rannú tvorbu. (23.02.2014)

Vladimír Körner je důsledným sledovatelem trransferu a posledních dnů okupace v odtržených pohraničních územích. Vláčil byl jeho nejlepším režisérem. I v tvorbě tak výjimečného umělce představuje ADELHEID obtížně zopakovatelný vrchol. Dusná atmosféra, velké plochy podmalovávané hudbou, mluvené slovo spíše vzácné než časté, němá hovornost kamery. Asi tak lze charakterizovat atmosféru Vláčilova filmu. Čepkův výkon je mimo diskusi; zvláštní pozornost ve své životní úloze zaslouží Emma Černá; škoda, že jí nebylo dopřáno dalších srovnatelných úloh. Počátek je i vrcholem její sporé filmografie. Uchopení tématu, v době vzniku filmu u nás neslýchané, nezaujaté pozorování na obě strany, tlak na divákovu obraznost i myšlení, to všechno vybuzovalo ranou normalizaci k perzekuci tvůrce a ztrezorování jeho díla. Nic z toho se sice naštěstí nestalo, ale festivalovou pouť skvělého filmu to zřejmě zcela znemožnilo. Tragédie příkrých bariér a lidských životů tohoto vznešeného poselství i podobenství v jednom však zůstala a přežívá. Jako každé skutečně velké umění. (25.08.2007)

O tom jak vyhrát válku, zachovat si trochu citu a pokusit se zjistit, kde člověk vlastně je. Beznadějné od začátku do konce, narozdíl od většiny Körnerových dramat se tu nevyskytuje ani sebemenší záchvěv naděje a světla do budoucna. Ovšem jako strohá, a přece tolik něžná výpověď o vůli žít a zemřít naprosto dokonalé a smutně podmanivé. (21.03.2006)