Ďáblova past

„Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy.“ V mnoha ohledech opravdu hodně působivý film. A zrovna u tohohle československého snímku mě moc mrzí, že jsem ho neviděl v kině. To, co na člověka začne působit prakticky hned v úvodu, je neuvěřitelně mrazivá a hypnotická atmosféra. Je plná skrytého tajemství, sugesce a něčeho zlověstného. Dík za to, že se podařilo tvůrcům něco takového vytvořit, patří nejen (jako vždy) výborné Liškově hudbě, ale snad ještě víc Fabiánově zvuku a Miličově kameře. Poslední 2 jmenované složky jsou více než zdařilé a dokážou diváka přikovat k sedačce. Nechybí tu i velmi dobře napsané a zahrané postavy, ale těm všem s jistotou sobě vlastní vládne děsivě umírněný Macháček, ze kterého jsem nemohl spustit oči, tomu říkám záporák! A dostávám se k důvodu, proč zůstanu „jen“ u silných 4*. Zatímco příběh jako takový mě dlouhou dobu moc bavil, konec (a s ním související rozhodnutí lidu) mě zklamal, k filmu se nehodil a vlastně i po emoční stránce ze mě nedostal to, co mohl. (30.03.2017)

Mám rád Vláčilove filmy a tešil som sa aj na Ďáblovu past, ktorú som doteraz nevidel. Nebol som sklamaný. Ďáblova past, ako aj iné Vláčilove filmy, má úžasnú atmosféru, ku ktorej nemalou mierou prispieva Liškova hudba a Miličova kamera. Herci boli vybraní starostlivo, ale rozdiel v autentickosti medzi nimi a komparzom bol neprehliadnuteľný. Príbehovo je film jednoduchý, v určitých partiách aj napriek krátkej stopáži pôsobí zdĺhavo. Moravský kras je nadužívaný rovnako, ako Tatry v niektorých slovenských filmoch. V niektorom komentári som čítal, že Ďáblova past bola prípravou na Markétu Lazarovú. Myslím, že to vystihuje celkový pocit, ktorý som z tohto filmu mal. (10.11.2011)

"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy."                                                                                        Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl                                                                                                    Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec (05.12.2014)

Málokdo dokáže tak mistrně popsat atmosféru doby, psychiku lidí v ní žijících a ještě navíc ani chvíli nenudit. Církev Svatá je mocný soupeř a vůbec nemá ráda, když se lidé obrací k silám přírody. Člověk se nemá dívat k zemi, ale k nebi. Nakonec jde ale vždycky jen o moc zakrývanou "větší slávou Boží". Moravský kras musel být v 18. století mystickým krajem plným záhad a tajemství. Vláčil si našel skvělé téma...90% (04.09.2011)

Vláčil, Liška, Macháček a prostorově uchvacující exteriéry v okolí moravského krasu. Průměrná literární předloha byla zásluhou výše jmenovaných pozvednuta na jeden z nejpůsobivějších filmových okamžiků, připravujíc tím pevnou půdu pro Vláčilův geniální tvůrčí rozmach v druhé polovině šedesátých let. Jakýsi třetí rozměr je filmu přiřknut jeho nekompromisní odpovědí na socialismem pokřivené Jiráskovo a Steklého Temno (1950). (12.12.2008)