Dým bramborové natě

Moje další setkání s režisérem Vláčilem dopadlo tentokrát podstatně divácky přijatelněji asi i z titulu toho, že byť i tady se jedná o hutný psychologický drama, tak z mýho pohledu je to srozumitelný film a hlavně samozřejmě film který opět táhne aura génia Hrušínského. V mnoha komentářích se tu objevuje názor, že on nemusel nic hrát u něj stačilo jenom to, že se v tom filmu vyskytoval a už to ho povyšovalo o level dál. Platí to i v tomto případě, ale tady mi ani tak nepřekážel ten Vláčilův specifický styl vyprávění a hlavně musím říct, že na filmovou normalizační šeď let sedmdesátých tohle patří tohle k tomu nejlepšímu co v té době vzniklo. Třeba už jenom z titulu toho, že v celým filmu v žádným dialogu nezazní ani jednou jedinej soudruh a to je na tu dobu co říct. A jenom tak mimochodem je to jenom můj dojem nebo ve scéně kdy Hrušínský rozjímá na hřbitově a má tam ten rozhovor s hrobníkem v podání Lohniského který si v jednom dialogu posteskne, že už do země moc nepohřbívá, protože dneska se hodně spaluje, tak se jedná o nepokrytý odkaz na Spalovače mrtvol? No kdo ví každopádně tentokrát jsem byl spokojen film mi víceméně dal to co jsem od něj čekal a můžu mu tak bez problému udělit pohodových 75% (21.01.2024)

Mistr Vláčil sevřen dobovými (ne)možnostmi. Druhý mistr Liška jako by se jen díval zpovzdálí. Nicméně precizní obsazení překonává i tuto bariéru. Až přehnaně, ovšem skvostně klidný Rudla, Lohnického hrobnická filosofie, dvě výrazné zástupkyně dramatické tvorby naší kinematografie a rozverná maminka, dostávající zde životní, hereckou příležitost. (22.02.2014)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Výborně zachycená melancholická atmosféra šedivého venkova, fantastický Rudolf Hrušínský, skvělá Věra Galatíková a vtipný Václav Lohniský. Vizuálně výtečně zpracované, hudba se mi taky líbila. Ale pořád mi to připadá nějak málo a kladu si otázku co dál? Možná jsem čekal, že se bude více do hloubky řešit, jak se hlavní hrdina vnitřně vyrovná se svým životem. Že bude více bilancovat vlastní život a vyrovnávat se s odchodem manželky, ne pouze řešit současné problémy svých nových pacientů. Emigrace manželky i její charakter jsou znázorněny ryze negativně a asi se tady bohužel podepsala tehdejší doba. Některé postavy mi byly nesympatické a připadaly mi tak nějak málo uvěřitelné (Alois Švehlík, Marie Logojdová), což mělo výrazný vliv na emoce, které se nedostavily, když se dostavit měly. (02.07.2012)

V kontextu Vláčilovy tvorby patří tento film k tém méně zdařilým; to je ovšem zase vláčilovské konstatování; v řadě jiných režisérských filmografií ne zanedbatelných by naopak patřil k jejich ozdobám. Vlastní etické téma je uchopeno ústrojně, rozvíjeno věcně, spoluneseno řadou kvalitních hereckých výkonů a nevyznívá špatně. Nelze však také napsat, že vrcholně. Normalizace - dílo vznikalo v její nejtvrdší fázi a nemohlo být nepoznamenáno její stále silnou a razantní cenzurou - se projevuje určitou rozlomeností hlavního konfliktu hry kolem Galatíkové a pro Vláčila neobvykle pomalu uplývajícím dějem, v jehož scénáři se ke konci poznenáhlu vytrácí i potřebné napětí. DÝM jakoby se měnil v mlhu. Mlhu, která však ve svém souhrnu nevydá ani na proslulý opar; poněkud rozporuplnou látku totiž do ruky dostal jeden z největších českých herců vůbec. Ohlasy dosvědčují, že v této konstataci ani nepředbíhám dobu, ani neznásilňuji skutečnost. I za Františka Vláčila - jakkoliv troufale to může znít - jsem tomu rád. (24.03.2008)