Dým bramborové natě

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)

Na to, že je to páně Vláčilova úlitba normalizačnímu režimu, je to úžasný film. Téma posrpnové emigrace je přítomno jen na počátku filmu, a to ještě rozhodnutí hlavního hrdiny je motivováno osobně, nikoliv ideologicky. Ale zbytek je o návratu ke kořenům, o stárnutí bez resignace.Ta scéna s hrobníkem je signifikantní -jsou skutečnosti v životě, které žádná ideologie za člověka nevyřeší. Ten hřbitov a podzim jsou v tomto filmu stálým mementem. Tohle není normalizační film. (31.07.2010)

Příchod a sžívání se městského doktora s venkovem, kde všechny mezilidské vztahy a emoce jimi vyvolané jsou silné a vyhraněné. Film toto nepředstavuje úplně špatně, některé záběry jsou, jak je u Františka Vláčila zvykem, působivé. Přesto není film tak dobrý jako jiné Vláčilovy filmy, atmosféra není moc zajímavá, námět a odkaz filmu také ne, často mi vadila tesklivá hudba a ne moc povedený způsob hraní. Celkově šlo o nicneříkající film. (30.10.2012)

Na dobu veselého budování socialismu dost ponurý film. Ale o to věrnější a pravdivější. Doktor Meluzín, nezván a nevítán, si klestí cestu životem na vesnici, která mu měla připomínat šťastné dětství. Jenže vše se změnilo a od dětství ho dělí nejen spousta let, ale také nová doba, tolik odlišná od té dřívější. V tomto filmu je to hodně patrné, proto byl zřejmě také zakázán. (21.12.2013)

Nebýt Rudolfa Hrušinského tento snímek by zdaleka nebyl tak příjemný. To, že doktor tráví většinu svého volného času sezením a procházkami po hřbitově někomu jistě přijde ironické. Jen mimo téma, kdybych byl američan a viděl název filmu Smoke on the Potato Fields určitě by mě nikdo do kina nedotlačil :) (28.10.2006)