Dým bramborové natě

Pocitovo veľmi bohatý snímok, kde kraľuje hlavne pocit všadeprítomnej melanchólie a nostalgie. Film o ľudskosti a pravých hodnotách, ktoré na staré kolená hľadá vo svojom rodisku v zahraničí uznávaný doktor Meluzín. Vo svojej podstate ide vlastne o pozitívnu vec, pretože snímok ukazuje, že aj v prostredí všeobecnej nedôvery a malosti je možné presadiť ľudskosť a láskavým prístupom tak získať duchovnú rovnováhu a úctu všetkých. 85/100 (06.10.2015)

Rozvedeny doktor (bravurni Rudolf Hrusinsky) se stehuje z Prahy vykonavat svoji profesi a pomahat lidem jako obvodni lekar na mensim meste. Slusne vykresleni, jak to chodi na venkove nebo alespon v minulosti fungovalo. Male mesto, vsichni se znaji, vsechno o sobe vi a kriticky se odsuzuji ve sve malickosti. 65% (21.03.2011)

Nezapomenutelný doktor Meluzín v podání Rudolfa Hrušínského se na sklonku života vrací k tomu, čím kdysi byl, nebo možná ještě je. Prochází krajinou svého dětství, aniž by někomu ublížil. Naopak, hrozí-li pokušení navázat nový citový vztah s vdanou - i když opuštěnou - ženou, odebere se raději do ústraní. Zde je vidět zásadní rozdíl mezi filmy Vláčilovými a běžnou filmovou produkcí. Zatímco běžně by byl rozehrán part postupného sblížování muže a ženy, zde je představa konečného souznění odbyta jediným prudkým střihem - zábleskem či signálem, který velí opustit tuto cestu zkázy. Doktoru Meluzínovi se daří přemoci pokušení a proměnit je v konečné dobro (Petrův návrat a adopce Markétiny holčičky), kterému předcházel další zákmit náhlého poznání v podobě odjíždějící/umírající Markéty za oknem moknoucí sanity. To jsou ty struny, kterých se umí dotknout pouze skutečný umělec. (19.09.2011)

V kontextu Vláčilovy tvorby patří tento film k tém méně zdařilým; to je ovšem zase vláčilovské konstatování; v řadě jiných režisérských filmografií ne zanedbatelných by naopak patřil k jejich ozdobám. Vlastní etické téma je uchopeno ústrojně, rozvíjeno věcně, spoluneseno řadou kvalitních hereckých výkonů a nevyznívá špatně. Nelze však také napsat, že vrcholně. Normalizace - dílo vznikalo v její nejtvrdší fázi a nemohlo být nepoznamenáno její stále silnou a razantní cenzurou - se projevuje určitou rozlomeností hlavního konfliktu hry kolem Galatíkové a pro Vláčila neobvykle pomalu uplývajícím dějem, v jehož scénáři se ke konci poznenáhlu vytrácí i potřebné napětí. DÝM jakoby se měnil v mlhu. Mlhu, která však ve svém souhrnu nevydá ani na proslulý opar; poněkud rozporuplnou látku totiž do ruky dostal jeden z největších českých herců vůbec. Ohlasy dosvědčují, že v této konstataci ani nepředbíhám dobu, ani neznásilňuji skutečnost. I za Františka Vláčila - jakkoliv troufale to může znít - jsem tomu rád. (24.03.2008)

Výborně zachycená melancholická atmosféra šedivého venkova, fantastický Rudolf Hrušínský, skvělá Věra Galatíková a vtipný Václav Lohniský. Vizuálně výtečně zpracované, hudba se mi taky líbila. Ale pořád mi to připadá nějak málo a kladu si otázku co dál? Možná jsem čekal, že se bude více do hloubky řešit, jak se hlavní hrdina vnitřně vyrovná se svým životem. Že bude více bilancovat vlastní život a vyrovnávat se s odchodem manželky, ne pouze řešit současné problémy svých nových pacientů. Emigrace manželky i její charakter jsou znázorněny ryze negativně a asi se tady bohužel podepsala tehdejší doba. Některé postavy mi byly nesympatické a připadaly mi tak nějak málo uvěřitelné (Alois Švehlík, Marie Logojdová), což mělo výrazný vliv na emoce, které se nedostavily, když se dostavit měly. (02.07.2012)