Hadí jed

Dnes neprávem polozapomenutý film Františka Vláčila reflektující to, co hodně trápilo i jeho samotného - démon alkoholu, proklínaný (Zolův) Zabiják. Tenhle snímek je ale v kontextu Vláčilovy filmografie dosti odlišný, a možná právě z důvodu oné palčivé niternosti. Pryč je typický vláčilovský rukopis, zmizela příznačná poetizace a epická rozkošatěnost, zbyl jen stroze vyprávěný bazální příběh a komorní atmosféra. A velmi, velmi depresivní ladění celého bezútěšného vyprávění... Plus u Vláčila samozřejmé mimořádné herecké výkony všech hlavních představitelů... Podobné filmy: Ikarův pád, Tažní ptáci, Dnes naposled, Zjasnělá noc, Hodina klavíru, Dobří holubi se vracejí (08.10.2008)

Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. (08.07.2014)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Vynikající obsazení hlavní čtyřky, Svobodová je perfektně naivní a naopak některé Vinklářovy monenty jsou hodně deep. Vláčilova volba natočit film černobíle i v roce 1981 mu dodává na atmosféře, trošku mě mrzí, že se celým filmem netáhne ta podivná hrubá nálada nelidské plískanice, ve které Svobodová přichází na montážní pracoviště, kde se upíjí její zatím nepoznaný otec Vinklář, to mělo totiž až trochu Stalkerovskou náladu. Naopak musím bohužel říct, že mě akutně srala hudba Luboše Fišera, tenhle film by si zasloužil rescore. (19.02.2019)

Vynikající dramatický film. Ilona Svobodová, ač v té době měla za sebou pár filmů vynikajícím způsobem zahrála dívku, která po smrti své matky hledá cestu ke svému otci. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobrý v tomto případě neplatilo, přestože se zdálo, že si oba k sobě najdou cestu, démon alkoholu nit přetrhl. (13.02.2016)