Hadí jed

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Nesmírně komorní a tichý film, působivě nasnímaný černobílou kamerou a ozdobený na svou dobu zcela mimořádnými hereckými výkony. Minimalistický skvost. Dosti rušivě sice působil postsynchron Ilony Svobodové a je škoda, že si Vláčil tuhle věc neohlídal, ale jinak nelze Hadímu Jedu mnoho vytknout. Pokud jde o příběh samotný, je znát, že Vláčil žel až moc dobře věděl o čem točí. Zároveň muselo být pro něj i pro štáb, zvláštní, možná očistné a terapeutické a možná naopak nesmírně hořké a bolavé, točit právě tuhle látku... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Enšpígl, triatlet, Marthos, swed, zette, fuckme, pOne (06.03.2011)

Predstavte si , že ste v takej zime niekde v maringotke, strašne fúka studený vietor, je tam samé blato, hnusná robota pri vrtnej súprave... Takáto drsná scéna je vo filme... No títo robotníci v takýchto podmienkach naozaj robia, je to ťažká robota.... Čo tam majú po večeroch robiť?? Tak si popíjajú, a o takomto robotníkovi je tento výborný film .. Josef Vinklář dostal od Františka Vláčila fantastickú postavu... No a mladučká Ilona Svobodová určite nikdy nezabudne na toto natáčanie... Film hodnotím 80%. (12.10.2012)

Ve Vláčilově tvorbě spíše nenápadný film, který je třeba chápat v kontextu jeho vzniku. Pak černobílé kouzlení kamerou, strohá komornost a bezútěšné téma působí jako nesporný přínos. Rovněž jde asi o Vláčilův nejpřístupnější snímek, který si zakládá na jednoduchosti a skoro i nedějovosti, přesnosti dialogů a mimických reakcí. Jde o herecký film, v němž ústřední čtveřice bere dech svými výkony, jimž suverénně vévodí Vinklářovo ztvárnění alibistického, ale přesto neodpuzujícího hrdiny a výtečně soustředěný výkon Ilony Svobodové, která dokáže vyjádřit i to nejjemnější hnutí v tváři. (15.11.2010)

Šustí to tak hlasitě, že ke mně žádné komorní drama nedoléhá. Na Vinklářův koncert se těšila, i na Heřmánka a ostatní, ale v tak tristních podmínkách to prostě vůbec nevyzní. Od plynutí děje odchlíplé tezovité dialogy, redundantní a doslovné, šémátka, kazí veškerý dojem, nedovolí nechat se vtáhnout, zaujmout. Škoda. *~ (21.01.2019)