Údolí včel

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

Pro případného diváka, jemuž jsou témata ohledně víry na hony vzdálená a nejsou pro něho příliš zajímavá, nepředstavuje "Údolí včel" zrovna lehkou podívanou. Tvůrce od svých diváků totiž žádá zvýšenou pozornost a schopnost zamýšlet se nad jednáním lidí, jež je ovlivněno mírou a hloubkou jejich náboženského přesvědčení; a také sledovat člověka poháněného touhou vzepřít se jim a najít svou vlastní, svobodnou existenci. Film se vedle otázek dotýkajících se síly víry jedince zabývá také tíží pozemského bytí a hledáním volnosti ve světě sešněrovaném přísnými pravidly a řády, jejíž nenaplněný ideál zde symbolizuje širé moře. Síla filmu tkví v neidealizovaném vyobrazení života ve středověké Evropě, kterou ocení i lidé, jež hluboká témata, která "Údolí včel" otevírá příliš neoslovují. Především pro věřící spoluobčany představuje mistrovské dílo českého klasika F.Vláčila očistec odproštěný od vyumělkovaného pozlátka. (18.01.2005)

Takhle nějak si představuju umění vytvořené pro umění a zástupy duševních sebemrskačů. V neskutečně nudné atmosféře se sice našlo pár zajímavých obrázků, ale nesmyslné blekotání umělců (viz. výše) mne ještě nějakou dobu bude strašit ze sna. Chápu nadšení filmových kritiků ze smyslově neuchopitelných orgií či orgasmy filozofů při lapání duchovních mouder, ale pro mě to byla naprostá ztráta času. (18.01.2011)

(2x) ,,S nepřáteli můžeš cítit, ale nesmíš odpouštět bratřím, kteří zradili..." Nadčasový příběh o příslušnosti k řádu i touze po svobodě, o citu a lásce, ale také o vině, svědomí a trestu. O dvou mužích, jež jsou si navzájem odlišný ve všech stránkách, ale život jejich osudy spojil v jednu dlouhou pouť a několikrát, byť se načas rozdělí. ,,Nedokáže se bránit, zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem..." Zasazení do středověku může v tomto směru fungovat také pouze jako detail, který pak dodává na syrové i tajemné atmosféře drsného, ponurého středověku a samozřejmě v mistrovském Vláčilově podání i na uměleckých kvalitých a jedinečnosti. Fascinující... Vláčilovy opusy Markéta Lazarová a Údolí včel jako celek jsou divácky náročné, těžko strávitelné filmy, ke kterým si divák musí najít cestu, což někdy trvá déle, ale jestli má rád kvalitní domácí tvorby, rozhodně ho neopustí. Tvůrčí kombinace Vláčilově režii, Liškovy hudby, Uldrichovy kamery a bohaté věrohodné výpravy dokonale zastiňuje i Kačera v životním výkonu. Nezapomenutelný výkon krásné Věry Galatíkové a epizodní role Somra, Williga a Macháčka. Z drsné poezie Vláčilova snímku mě nejvíc okouzlila scéna u moře. ,,Také bych je chtěl vidět znova, jako ty, poprvé." 90% (24.02.2018)

Da sa tato filozoficka esej plna symbolov uzit aj ked mi je cela filozoficka a symbolicka vrstva ukradnuta? Rozhodne da. Pretoze je to uzasna ukazka paradnej filmarciny. Vlacil ma (podobne ako Bergman) velmi prekvapivo bavi aj napriek tomu, ze jeho filmom uplne nerozumiem a podobne zalezitosti nie ju mojou salkou kavy 9/10 (09.07.2018)