Chamtivost

Monumentální filmové dílo jak mu mnozí také přezdívali. A jeden z nejlepších a nejpůsobivějších němých snímků vůbec. Film na svou dobu udivoval i jinou věcí a to naprosto neobvyklou stopáží, některé prameny hovoří o sedmi až desíti hodinách původní verze, to by bylo něco mezi dvaačtyřiceti až osmačtyřiceti filmových kotoučích! Nicméně původní filmové materiály jsou už dnes po téměř 85 letech pokládány za ztracené, škoda...Do kin se tudíž dostal jen zkomolený zlomek, a to na hony vzdálen Stroheimovým skutečným záměrům. I dnešní takřka stočtiřicetiminutová verze však představuje pouhou rekonstrukci oněch deseti kotoučů které si společnost Metro-Goldwyn-Mayer dala 10. února 1925 opatřit copyrightem. Snímek líčí příběh milostného trojúhelníku: dvě osoby, jejichž láska se nenaplní a osoba třetí, která do toho vztahu ničivě zasáhne. Stroheim pečlivě sleduje úpadek charakterů. Pronajal si uhelné doly a zubařskou ordinaci (jsou i ve filmu) aby nechal na herce působit ovzduší daného místa. Herci bydleli údajně v zchátralých bytech, aby se v nich dovedli autenticky pohybovat. Dům který popsal autor románu Frank Norris, se ve filmu znovu objevuje, natáčelo se zde. Norris analyzuje ve svém románu životní podmínky chudiny, které vedou k morální degradaci a totálnímu rozkladu osobnosti. Svým dílem tak atakuje základní syndrom americké společnosti : přetrvávajíc do dnes, tedy touhu po úspěchu a bohatství. Pro mistra Stroheima neexistovaly realistické filmy, nýbrž jen takové, které se točí v reálu. Jeho verismus ohromí především v závěrečné sekvenci v údolí smrti. Nutil též herce, aby v pustině trávily celé hodiny. Drsné podmínky je natolik poznamenaly, že skutečně neholení, vyčerpaní a přetaženi ztráceli kolikrát nervy a pouštěli se do sebe úplně sami. V Americe Chamtivost alespoň podle diváku tenkrát úplně propadla, zatímco ve Francii snímek přijali s velkým nadšením. V Německu se film pod názvem Lačnost po penězích-promítal v berlínském Paláci Ufa a tenkráte natolik pobouřené publikum projevovalo takovou nevoli, že se promítání filmu muselo přerušit a pořadatelé pak vraceli vstupné. Kritika byla jednoznačná alespoň v těchto aspektech : strašlivý film, ano nejstrašnější co byl kdy natočen, zároveň nejodpornější. Orgie nenávisti, hnusu, chladný, chraplavý ďábelský chechot. Tři tisíce metrů žaludečních obtíží z lidské hanebnosti na kterou dosud nikdo nebyl až zas takovém měřítku zvyklí. Mnohé tehdejší citáty zněli neúprosně a jednoznačně. Nazývali Erica Von Stroheima nemocným až labilním člověkem. Nejen německá kritika Stroheimovi vyčítala, že realismus přehání a všechno jen zveličuje. Chamtivostí Stroheim bezpochyby nenarušil jen hollywoodský diktát tehdy šťastného konce. Jeho důsledné prohřešky ho nakonec stáli i režisérskou ale o to více skvělou kariéru. Ale mohl ještě zažít, jak se jeho dílu, o něž se zasazovala Ciinémathéque Francaise, dostala rehabilitace. Avšak každý pokus rekonstruovat původní verzi, naposled roku 1991 přičiněním ZDF, je odsouzen k nezdaru: materiál už prostě neexistuje. Nakonec bych dodal že je to prostě jeden z nejlepších a předních filmů amerického naturalismu který jedinečným způsobem převedl do úžasné filmové podoby. Takřka celý film (i když jsem z něj viděl asi jenom necelou půl hodinku) je natočen v autentickém prostředí, což umožňuje charakterové vykreslení postav i jejich citlivý herecký projev. Zkrácení filmu mohlo vést k určité nepřehlednosti a nejasnosti, to je jasné. Některé vedlejší motivy a pasáže byli zcela vypuštěny. Navdory tomu mě však film, a možná i jiné diváky kteří toto dílo viděli, oslovil svou značnou působivostí a autenticitou.. Nakonec bych chtěl ještě říct že režisér Eric Stroheim který byl někde od roku 1933 činný už jen jako herec a to sice po vleklých a dlouhotrvajících sporech s Americkými producenty který mu vyčítali že je to přílišný excentrik a kverulant, mě ještě navíc a doslova uchvátil vynikající a nezapomenutelnou rolí německého polního maršála Rommela ve filmu Five Graves to Cairo, a pak také roličkou z veleúspěšného filmu Sunset Boulevard, kde ztvárnil zlostného Butlera. To vše:-) (27.07.2006) (méně) (více)