Tanec v temnotách

Čechoslovenka se vzhledem Eskymačky a s výmluvným jménem Selma Ježková emigruje v 60. letech do Ameriky hlavně kvůli možnosti operace svého syna, kterému hrozí oslepnutí. Od Tance v temnotách jsem očekával muzikál, ne depresivní psychologicko-sociální drama. Ve chvíli, kdy jsem se s touto žánrovou záměnou jakž takž smířil (tj. asi po čtyřiceti minutách), přišel první taneční výstup. Rozervané duše hrdinů a roztřesenou kameru vystřídalo velkolepé taneční číslo s černochy tančícími break-dance a já jsem zůstal zírat v němém úžasu. Teprve s dalšími muzikálními úlety mi došlo, proč jsou sytěji zbarvené, proč svým stylem připomínají spíše nějaký avantgardní videoklip nežli součást filmu – je to únik. Únik od neuvěřitelně depresivních a úmyslně až do extrémů dovedených osudů hlavních hrdinů, předně samotné Selmy. Ta má sice zprvu malou naději, ale brzy o ni přijde, abychom si náhodou nezačali myslet, že Lars von Trier vyměkl na úroveň režiséra normálního, humánního dramatu. Vyhrocenost, lhostejnost v zacházení s charaktery balancuje na hraně únosnosti, místy Trier skutečně trošku přehání (neudržel jsem se při informaci, že Selma ráda chodí domů po kolejích – zvlášť v noci, to už by obstálo i mezi sbírkou těch nejmorbidnějších vtípků). Trier tento okázalý projekt realizoval téměř tři roky, což na výsledku není zas až tolik poznat. Má to být film o věčnosti, o sebeobětování, o splývání světů fiktivních a reálných, ale zároveň je to film silně protiamerický a plný logických nesrovnalostí. Trier možná miluje americké muzikály, ale americkou kulturu jako takovou nenávidí. Dává jasně najevo, co si myslí o sentimentálních pohádkách s dobrým koncem, co si myslí o dobrém a poctivém americkém občanovi. Dobré postavy zde kromě Selmy ztvárňují Švéd (Strormare), Francouz (Barr) a Francouzka (Deneuveová), pokud je k pomoci svolný i někdo jiný, pak jedině za peníze nebo za ještě vyšší cenu. Prapodivně pak působí přítomnost Oldřicha Nového, který se nejmenuje stejně jako „ten slavný český herec“ náhodou, přičemž si jej zahrál jakýsi bělovlasý stařík(!). A co ta zkomolená výslovnost českých jmen údajnou Čechoslovenkou? Copak sama neví, jak se jmenuje? Jasně, devadesáti procentům diváků to vadit nebude, ale když už natáčím velkou evropskou koprodukci, měl bych si na podobné detaily dát pozor. Trier byl asi víc zaměstnán tvrdou „drezúrou“ Björk – ta nepředvádí výkon kdovíjak oslnivý a jejímu zpěvu chybí povznášející lehkost, svými údajnými hádkami s režisérem nicméně vzbudila dostatečný rozruch a filmu zajistila potřebnou reklamu (i když ty šaty asi skutečně nesnědla :-). Tanec v temnotách je silným, působivým dramatem a současně velmi svérázným muzikálem, je z pochopitelných důvodů oslavován, je z pochopitelných důvodů zavrhován. Nemůžu říct, že by mě zcela pohltil, ale přinejmenším na několika místech se mi velice líbil. 75% Zajímavé komentáře: golfista, charlosina, rawen, elCroCo, TotalFilm, winstonik (24.11.2006)

Podle mne má film jedinou vadu, a tou je to, že chce být mermomocí muzikálem. Poetika syrového dramatu je zcela jiná než poetika muzikálová. A tak vždy, když mne příběh pohltí, ale vzápětí mne vytrhne z nálady, kterou předtím vytvořil, nepravděpodobnou taneční a pěveckou vložkou, která nic nikam neposune a jenom zdržuje, naštvu se. V průběhu minut se pak už hrozím, kdy to zase přijde - o možnosti jít pocitově s sebou se tak nedá mluvit. (25.07.2009)

Nic proti Björk, ačkoliv mi její muzika nic neříká, ale ona, celé její herectví a postava, kterou ztvárnila mi svou blbostí a kafkovskou povahou byla příšerně proti srsti. Vadila mi ta rozklepaná kamera, ta zvláštní choreografie, Davida Morse nemam ráda a ta jeho hnusná role tomu moc nepřidala a když už chtěli holku z Československa aspoň ty jména se mohli naučit vyslovovat, protože asi nikdy nezapomenu na Ouldrič Nouvy. Kamarádka řikala, že budu strašně brečet, tak jsem si raději připravila kapesníky a nejspíš myslela závěrečnou scénu, ale oči sem akorát tak třeštila a slzu neprolila ani jednu. Nee, tohle fakt ne... (24.08.2009)

Po prvním zhlédnutí jsem plakal. Po druhém zhlédnutí se mi udělalo špatně a usoudil jsem, že jsem tehdy prvně stal obětí citového vyděračství. Je to skvěle vypočítaný útok na emoce, tak skvěle, že jsem si nejdříve ani nevšiml chabosti příběhu ani absence jakéhokoliv závažnějšího poselství. Také působivé forma dokáže chvíli klamat. Ale pozor, uvnitř se skrývá jen past na diváka. (14.02.2006)

Evropa zůstává v mých očích nepřekonána, ale tohle je druhý Trierův film, na nějž se s chutí podívám znovu. Skutečně téměř celoevropský film se odehrává v USA, tohle může vymyslet jen Trier. A obléknout Deneuve do montérek dokázal taky jenom on. A naštvat, protože jsem se těšila na Stellana, který měl nakonec štěk, to dokáže vlastně taky jen Trier. (21.12.2023)