Reklama

Reklama

Tanec v temnotách

  • Dánsko Dancer in the Dark (více)
Trailer

Obsahy(1)

Svérázné československé emigrantce Selmě Ježkové hrozí brzká slepota. Sama emigrovala do Spojených států 60. let, aby tu zajistila oční operaci synovi postiženému dědičnou chorobou. Přestože Selmu obklopují dobří lidé, zůstává ve svém údělu sama. Potíže překonává zejména díky vášni k muzikálům. Trierovský dokumentární způsob snímání pomocí ruční digitální kamery tvoří zvláštní a často diskutovaný kontrast k žánru melodramatu a muzikálu. Závěrečnému snímku Trierovy “trilogie zlatého srdce” dominuje islandská zpěvačky Björk, která se zde se svou výjimečnou rolí zcela identifikovala bez dalších ambicí na filmovou kariéru. Za svůj výkon si odvezla hereckou cenu z Cannes, kde byl film oceněn i cenu nejvyšší, Zlatou palmou. (Aerofilms)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (399)

pan Hnědý 

všechny recenze uživatele

Démonický Lars von Trier perfektně zobrazuje temnotu v lidech. Diváka nešetří do poslední minuty. Trochu se mi zde nelíbí zpěv, který limituje dramatičnost závěru, ale až na tuhle maličkost, která mi prostě nesedí jsem emocionálně odrovnaný. Trier je ten nejlepší evropský tvůrce, který má mainstreamovce (včetně mně) tady. ()

Sinecod 

všechny recenze uživatele

Nic proti Björk, ačkoliv mi její muzika nic neříká, ale ona, celé její herectví a postava, kterou ztvárnila mi svou blbostí a kafkovskou povahou byla příšerně proti srsti. Vadila mi ta rozklepaná kamera, ta zvláštní choreografie, Davida Morse nemam ráda a ta jeho hnusná role tomu moc nepřidala a když už chtěli holku z Československa aspoň ty jména se mohli naučit vyslovovat, protože asi nikdy nezapomenu na Ouldrič Nouvy. Kamarádka řikala, že budu strašně brečet, tak jsem si raději připravila kapesníky a nejspíš myslela závěrečnou scénu, ale oči sem akorát tak třeštila a slzu neprolila ani jednu. Nee, tohle fakt ne... ()

Reklama

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Tak takhle rozporuplný film jsem dlouho neviděl. Tak především, žánr muzikál se k tomuto dramatickému tématu silně nehodil. Björk jsem před tímto filmem vůbec neznal a popravdě řečeno už ani nemám chuť víc poznat. Její písničky se mi nelíbily, jednoduše mi přišly nemelodické, ostatní herci měli očividně problémy je zazpívat a jediné co by se na nich dalo ocenit byl taneční doprovod, jeho choreografie byla zdařilá. Když se na film podívám z pohledu dramatu, tak jsem byl relativně dlouhou dobu spokojen. Na začátku mi byla sice hlavní hrdinka nesympatická, ale postupně si získávala moji přízeň, přestože její (absolutně empatická) snaha pomoct synovi byla vůči ostatním lidem v jejím okolí čím dál víc sobecká. Vrchol filmu přišel zhruba v polovině. V tu chvíli bych ho hodnotil nejspíš 4*, moje lítost, sympatie směrem k hlavní hrdince spolu s beznadějí a vztekem byly na maximu. Jenže následující písnička ty pocity dost shodila a od této chvíle šel film (alespoň v mých očích) do kytek. U soudu tvůrci udělali ze Salmy zbytečně ještě větší mučednici než bylo potřeba, to její přiznání byla blbost sama o sobě (ještě bych snad nějak dokázal pochopit tu přehnaně nesobeckou pomoc příteli, ale lhaní ohledně účelu použití peněz už fakt ne). A samozřejmě pak musela následovat písnička, která se tam taky nehodila. Co se týče dění ve věznici potažmo v cele, to pomatení smyslů (nebo co to bylo) hlavní hrdinky bych nějak vzal, ale to kamarádíčkování se s dozorkyní? To bylo ale opravdu mimo! (David Morse měl režisérovi radši poradit, jak se to správně dělalo v Zelené míli). A když se objevila poslední možnost k zastavení tohoto vykolejeného vlaku ve formě nanejvýš empatického rozhodnutí ohledně využití peněz (spojené s morálním zamyšlením o ponechání si dítěte), přišel onen výkon trestu, jehož průběh bych označil za směšný. To už jsem si říkal, ať ten proces konečně "ukončí, ale nemohla chybět poslední písnička a závěrečný pohled na dorozkyni, že... Jo a Trierovi neodpustím ty trapnosti ohledně Československa, myslím tím především narážky na Oldřicha Nového (co třeba zjistit si o této velké osobnosti československého filmu trochu více?). Nevím co tím pan tvůrce myslel, ale znovu přestřelil. Celkově je film někde spíš pod průměrem, ale když si znovu vybavím ten skoro neustále přítomný přiblblý úsměv Björk a její hraní slepoty a neslepoty, budu tentokrát přísnější a dávám pouze 2*. ()

Lima 

všechny recenze uživatele

Nemohu si pomoct, ale na konci filmu se snaží Lars von Trier vyždímat slzy z diváků za každou cenu a dokazuje svůj pověstný cynismus, který v mnoha jeho filmech ´funguje´ spolehlivě, ale tady ne. Moment, kdy se Björk v závěru hystericky rozpláče, když jí přetahujou přes hlavu kapuci, si mohl odpustit. Bylo to laciný a zbytečný a v tu chvíli se von Trierova pila "zlomila". Tři hvězdičky putují především za hudbu a skvělé herecké výkony, hlavně Davida Morse a především Björk, která svou roli doslova žije. ()

Aky 

všechny recenze uživatele

Podle mne má film jedinou vadu, a tou je to, že chce být mermomocí muzikálem. Poetika syrového dramatu je zcela jiná než poetika muzikálová. A tak vždy, když mne příběh pohltí, ale vzápětí mne vytrhne z nálady, kterou předtím vytvořil, nepravděpodobnou taneční a pěveckou vložkou, která nic nikam neposune a jenom zdržuje, naštvu se. V průběhu minut se pak už hrozím, kdy to zase přijde - o možnosti jít pocitově s sebou se tak nedá mluvit. ()

Galerie (39)

Zajímavosti (29)

  • Ačkoliv se děj odehrává ve Washington State, natáčelo se ve Švédsku. (D3VIL)
  • Na téma hraní slepé ženy zpěvačka Björk (Selma Ježková) řekla: "Původně jsem měla v úmyslu zabývat se delší dobu těmito nešťastnýmmi lidmi, pak, jsem se ale rozhodla pro opak. Nepřipadá mi totiž obtížné vcítit se do slepce, protože pro mě jsou uši odjakživa důležitější než oči. Pohybuji se celé dny, aniž bych zaregistrovala, co vidím. Dokážu si nevšímat tváří, ale pamatuji si hlasy. To je pro hudebníka normální." (NIRO)
  • Na otázku, v čem podle ní spočívá rozdíl mezi světem hudby a filmu, představitelka Selmy Ježkové, zpěvačka Björk, v čase premiéry filmu odpověděla: "Každý sní o tom, že se stane hercem. Dialogy a mluvené slovo jsou komunikačními prostředky, jimž se hudebníci vyhýbají. Slova nepatří k jejich oblíbeným výrazovým formám, protože většina diváků je introvertních. Uvědomte si jen, jak se nahrávají desky - v absolutní izolaci. Trávíte hodiny tím, že v úplné samotě přemýšlíte nad věcimi, a snadno se vám může stát, že jediný člověk, kterého za dlouhé měsíce potkáte, je zvukový technik. A sotva je deska hotová, následují koncerty, které pro mě taky nejsou zvlášť lehké. Jsem vždycky neuvěřitelně nervózní - dokud nezaznějí první tóny písničky. Pak se okamžitě uklidním, protože na pódiu nehraju ve skutečnosti před tisíci lidmi, ale jen ve svých písních. Skoro jako v mýdlové bublině, ve které se mi nemůže nic stát. Pop a film jsou dva úplně odlišné světy." (NIRO)

Reklama

Reklama