Dogville

Byla to nuda jako kráva, tři hodiny, to se fakt nedalo, nejspíš bych to normálně šoupl do kategorie WTF a dal jednu hvězdičku a vypl po půl hodině, ale počas celého filmu jsem byl dost vtažen do filmu a v době tý největší nudy jsem byl jak přikován svými těžkými pocity a emocemi. Trier umí, i když je nudař. (15.07.2012)

"No já tomu možná nerozumim, ale za sebe bych řek, že na tom nic tak zvláštního nevidim." Nebudu kritizovat, že by nějaká složka filmu byla nezvládnutá, protože to tak není. Trier rozhodně natočil přesně to, co chtěl. Ale forma filmu, jeho vyznění, dramatická stavba, úhel pohledu, to všechno mě naprosto neuspokojuje. Ano, lidi jsou svině. Ale proč bych proto měl velebit film, který si hraje na kdovíjaké umění tím, že používá divadelních rekvizit? A to do divadla chodím rád, pro pořádek. Jestli to má symbolizovat, že si na vsi každý vidí do talíře, je to přímočaré tak, aby to i Máňa odvedle pochopila. Osobně jsem pro divadelní výpravu filmu neshledal jediný skutečně opodstatňující záměr, než Trierovo "hele, jak sem jinej" (přitom třeba styl vypravěče je nechutně odkoukaný z Barry Lyndona). Stejně tak stavba filmu a jeho závěr vytvářejí pocit epizodnosti na cestě hledání "spravedlnosti", což ostatně je vzhledem k dalším dílům pravda. Čili konec vlastně vyznívající do ztracena, módně postmoderně odplavující veškeré myšlenky, které tam snad byly. Všichni ve filmu jsou jen jednorozměrnými loutkami, na kterých mi Trier demonstruje svůj pohled na lidstvo, přičemž sám se staví do role arbitra ve stylu "koukejte, jak VY jste hrozní. JÁ Vám otevřu oči." Záměna šokování diváka za kvalitu, Trier je tu něco jako John Doe z filmu Sedm. Já se za ručičku ke kýženému efektu dovést nenechám. (21.11.2005)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)

Snímek Dogville pro mne znamenal pěkně emotivní cloumáček. Nejprve mne ohromil fantastickým půdorysem městečka a zarputilým otvíráním imaginárních dveří. Posléze mne citově vyždímal maloměstským terorem k touze po vložení plamenometu do týraných rukou a na závěr mi slzy štěstí do očí vehnal koncem tepajícím v rytmu mých představ. Byl to silný zážitek, ale po poradě se svým cvokařem jsem se rozhodl, že v rámci zachování duševního zdraví Dogville již nikdy nepoctím svou návštěvou. (08.12.2011)

Triér ma doposiaľ uchvátil len v dvoch prípadoch (Melancholia, Antichrist). Tento spôsob takmer divadelného spravovania ma teda veľmi nezaujal. Myslím že "Dogville" vďačí za svoje vysoké hodnotenie najmä "umelcom", ktorí "žerú" všetko čo vyzerá inak ako klasická tvorba. Pre mňa bol tento snímok stratou času, ktorý nedokázal napriek skvelému hereckému obsadeniu vyvolať žiadne z očakávaných pocitov. (15.12.2014)