Evropa

Moje druhé setkání s Lars von Trierem dopadlo úspěšněji. Evropa je velmi zvláštní film. Důraz je kladen přecejenom více na hodně zajímavou formu, která se mi moc líbila (kromě toho rušícího vlévání barev do černobílého snímku), ale je třeba říct, že ne na úkor obsahu, jak zde někteří zmiňují. Vykreslení poválečného prohnilého Německa se stejně prohnilými obyvateli a jeho depresivní atmosféry je velmi působivé, a to i díky občasnému výbornému monologu vypravěče. Divák sleduje rozpad ideálů, představ a vlastního světa hlavního hrdiny a soucítí s ním. Tuší, že se řítí do zkázy a přitom sám dostane potřebu Leovi sdělit, aby vykonal ten zoufalý závěrečný akt, který by sám, díky vcítění se do jeho kůže, taky nejraději udělal. Tragédie však spěje paradoxně k vysvobození...Vidím to na solidní 4* a jsem zvědavý, s čím na mě režisér vyrukuje příště. (20.07.2011)

Trierova fascinace povrchem se tu možná projevuje až nezdravě, přesto mě zpracování záměrně klišovité a archaické romance naprosto sejmulo – hluboký filmový regres do poválečného Německa slouží Trierovy především jako deziluzivní metafora zkázy humanitních idejí, jejich neustálé zneužívání a prznění. Špinavé, zrezlé a rozpadlé kulisy (často až divadelně přehnané a úmyslně nastylizované tak, aby odhalovaly svou iluzivnost) hostí trierovsky odtažité, přesto neobyčejně intenzivní postavy. Jejich zmatené snažení pokrývají strhující plátno, na němž se člověk zas a znovu střetává s drtivou silou dějin, jež se jako vlak řítí po kolejích do dalšího bodu nula. Evropa je filmem hypnotickým – uhranula mě jednozačně více stylizací než myšlenkovou hloubkou. To ji však pranic neubírá na šeredné kráse. (04.01.2010)

Skutečnost, že nejen Češi, Slováci či Švédové nebo Poláci dovedou točit kvalitní filmy, je i u nás známa právě tak jako skandinávský hraný film a jeho přínos. To slovo skandinávský bych ještě podtrhl. Odmyslíme-li si skvělé prolínání barev ve filmu - ve světě i u nás používané jen zřídka - černobílé (mastérióznost divácky sdílených dějů) i barevnost (realita raně poválečného Německa) a doplníme-li, že se jedná o nevšední koprodukci čtyř demokratických zemí, mezi nimiž nechybí ani Německo, vstupujeme do takřka poevské poetiky, která je však pevně zasazena do doby svého děje. Sydowem čtený autorský komentář spolu se záměrně stupňovaným dějem nás nenechávají lhostejné do posledního okamžiku. Neméně pozoruhodný je i námět a scénář. Idealistický, americky až nepochopitelně nepoučený syn německé exulantské rodiny židovského (?) původu přijíždí pomoci zemi, zdevastované mj. spojeneckým bombardováním, aby vykupoval utrpení, kterým v jiné rovině ušel právě jen svým exilem. Jeho křehkost a naivnost ho činí nejen zranitelným, ale i manipulovatelným. Konec, který ho neodvratně čeká (alespoň v příběhu) jen pro něj svým způsobem vysvobozením: už nemůže být zneužit. Zajímavá je zmínka nejen o wehrwolfech, ale o činnosti nacistického podzemí vůbec právě v západním - dokonce v americkém -okupačním pásmu; překvapí i drsnost a nesmlouvavost ve vystupování amerických orgánů; je však pochopitelná v zemi, v níž cizinec nikoho nezná a jejíž obyvatelé jen postupně berou na vědomí apokalyptickou porážku, jež jim byla Spojenými národy uštědřena. Zmínka amerického plukovníka (?), že 80% Němců je oddáno NSDAP a nacistickému režimu, je příznačná. Díky EVROPĚ lépe rozumíme i našemu transferu a okolnostem i způsobu, za nichž probíhal. Ještě zajímavější je výstižná charakteristika německé národní povahy viděná skandinávskýma - v tomto případě asi nejvíce dánskýma - očima; od té české se v tom hlavním zase tolik neliší. Ve filmu je ovšem i mnoho ryze německých prvků; německá účast - lze říci - úrovni i vyznění EVROPY jednoznačně prospěla. Z hereckých výkonů nejvýrazněji na mne zapůsobila vynikající německá herečka Barbara Sukowa, u nás naprosto nepochopitelně neznámá (zvlášť úžasná je expresívně pojatá milostná scéna na obřím stole s dětskou železnicí v podkrovních prostorách jejího rodného domu právě tak jako důkladnost německých examinátorských úředníků, zatímco doslova vedle tiká srtnosná výbušnina; tato konfrontace je ve své vyhrocenosti zvláště zdařilou). Jedna ze závěrečných vět o Evropě, ilustrujících postupné vyhasínání mladíkova života, hluboce zapůsobí; je to působivá věta moderní evropské identity. Dílo vyznívá i jako vědomě nadčasové poselství. Právem. Vedle KATYNĚ, SOPHIE SCHOLLOVÉ, SACCA A VANZETTIHO, DOZNÁNÍ a řady dalších mu náleží určitě místo víc než čestné. (02.10.2008)

Je to skvělé, promyšlené, originální a silné. Jen jsem nepochopil (a bylo to i podle mě zbytečné) prolínání barevné a černobílé. Snad nejgeniálnější je scéna, kdy leopold souloží s Kate na vláčcích a pod nimi si Hartmann podřezává žíly, pak přijdou dolu, klepou na něj a zpod dveří začne vytékat červená voda, takových skvělých scén je tam spousta. Trier si podle mě celou svoji kariéru klade schválně nějaké překážky a snaží se je pokořit, v tomto případě se mu to skvěle podařilo. (04.02.2007)

Skvělá noirovka, ze které jde cítit ovlivnění Kafkou. Výtvarně je to překrásné. Každý záběr je do detailů promyšlen a fígl s částečně barevnými snímky je kouzelný. Do toho přidejme temnou, beznadějnou atmosféru. Neznámé a nelogické prostředí s nesmyslnými pravidly. Hypnotický hlas vyprače, který jenom podněcuje zdání neskutečnosti snu. A samozřejmě zpochybnění dobrého a zlého, které se dá aplikovat na nejen poválečnou dobu. (10.03.2009)