Pražská 5

Tohle jsem viděl před revolucí dvakrát v kině. V kinech se to dlouho neohřálo, ale musím říct, že na velkým plátně byla jednoznačně nejlepší Křeč. V televizi už to tak nevynikne, takže sklepáci nemají konkurenci. Tenkrát bych rozhodně neváhal s plným počtem, ale po těch skoro dvaceti letech už to trochu ztrácí dech. (18.12.2008)

Tady Vorel starší je známy točením hnedých veterníkov, ale tu som v červených číslach čakal oveľa viac než len predstavenie mimóznych blbín, akoby ich písal chronický alkoholik v stave nekontrolovanej psychózy. A to som na diela alkoholikov zvyknutí, aj Havla som čítal! (09.11.2023)

Zajímavá výpověď o alternativní tvorbě konce osmdesátých let. Výlet na Karlštejn působí velmi neotřele a jeho drastický a kritický humor působí ve své době jako zjevení, výtvarné divadlo je jistě zajímavým a nápaditým experimentem ale bez nadhledu, jenž z nějž činí trochu cizorodý prvek, Oldův večírek zaujme rýmovaným a občas skandovaným dialogem, ale má silně sestupnou tendenci a velmi plytkou myšlenku. Zato taneční skupina Křeč nabízí famózní a nadčasově působící baletní představení, kterému velmi napomáhá plastická a dynamická kamera. Závěrečná parodie na budovatelské filmy nepůsobí tak odvážně jako první povídka, ale je působivá po filmařské stránce a vévodí ji charismatický Hanák jako tajuplný "kovboj". Ve výsledku tedy Pražská pětka nabízí barvitou podívanou, jejiž prostřední část však oslabuje její silné okrajové pilíře. (02.11.2010)

Velmi pěkný, a i po dvaceti letech stále neotřelý experiment, na němž se mi líbí snad všechno - ať už je to geniální parodování televizních hlasatelů (Šteindler je tak dokonalý, že tradiční titulky typu "studio Barrandov - nositel Řádu práce" působí nebývale komicky), úvodní exhumace němé grotesky (v této podobě se mi líbila mnohem víc, než pozdější celovečerní remake Skřítek), první výraznější nádech surrealismu od dob Švankmajerova "Leonardova deníku", povídka výhradně ve verších (skvělý Krytinář coby running gag), muzikál ve stylu malíře Mana Raye, no a celé to završuje typicky sklepácký skeč, který je výbornou pozvánkou na nedlouho poté následující Kouř, který ironizuje starý režim ve srovnatelné kvalitě. Tomáš Vorel se tímto filmem definitivně katapultoval na pomyslné stupně vítězů v kategorii českých porevolučních režisérů, sice mě mrzí, že už asi nikdy nenaváže na své dřívější úspěchy, ale za tyhle kousky zůstane navždy nesmrtelným. Pražská pětka symbolicky za pět. (23.05.2010)

Výchozí úvaha, která vedla ke vzniku filmu, byla - jak vysvítá z bonusových materiálů - prostá. Skupina nadějných ibvidních "zuček" (tzv. souborů zájmové umělecké činnosti), která přerůstala svou kvalitou do profesionální úrovně, dostala nečekanou možnost se prezentovat. A dokázala ji až překvapivě dobře využít. Víc než o hraný film tu jde - omlouvám se za to označení - o hraný dokument svého druhu. Prakticky všech pět skupin, často personálně propojených, zaujalo. V zdánlivě abstraktních hříčkách lze postřehnout vedle smyslu pro recesi a sebeironii (tehdy šlo vesměs o generaci čerstvých třicátníků) i kritický odstup k režimu a jeho odvrácené tváři. Vedle SKLEPU asi nejvíce zaujala KŘEČ svou pohybovou básní, vnímající tvář současnosti záměrně formou inspirovanou staroegyptskou kulturou. I ve vzpomínkové řeči protagonistů díla - v komentované verzi filmu - nalezneme reflexi faktu, že dnes by někdo tak nekonvenční a nákladný film jen stěží natočil. PĚTKA je z tohoto hlediska i nepřímým svědectvím komerčního zmarňování tvořivostí nabité mladé generace osmdesátých let minulého století. Není to radostné konstatování. (11.06.2011)