„Pane, vy jste vdova!“

Pomalu začínám rozumět pořadí „nejlepších filmů“ na čsfd. Začínám tušit kánon, měřítko kvality. Až to někdo bude chtít probádat, měl by začít studiem komentářů a hodnocení Pane vy jste vdova, pointu ale prozradím už teď: opulence. Abych citoval jen ty nejbodovatější: „Film tak neuvěřitelně skvělý...Nejlepší český film v historii...“ (Oskar) „Tohle není český film. Vdova se na všechny české filmy dívá zvysoka, z piedestálu světových klasik. Všechno je na ní dokonalé.“ (woody). Podobně by se dalo pokračovat dlouho. Tento film skutečně připomíná např. o něco starší hýřivé, slavné a pitomoučké komedie francouzské (mimo jiné žalostnou logikou děje a jednání postav), u nichž si vždy připadám jako šíleně smutná princezna, kterou někdo nutí, aby se tomu smála. Celkem je ale z Pane vy jste vdova mnohem lepší dojem než z těchto, přičemž se obejde bez základní superkomické postavy, na níž by to viselo. (Zde musím doplnit ještě citát z Aiaxe, který netuší, jak pravdivě to vystihl: „I v kontextu celosvětové kinematografie se jen zřídkakdy vidí tak vypilovaná kombinace...“.) Chválím třemi hvězdičkami, ježto místy jsem se bavil velmi dobře, nudil po celou dobu jen lehce a i to lze přičíst na vrub mému už letitě nedostatečnému naladění pro podobnou tvorbu. Ano, ouha: Scénky jako úporné pižlání podvazku nožíkem, provázené rozhovorem (A: „Trochu masochistka, že?“ B: „Máte rád telecí?“ (...) A: „Popovídáme si až potom, ano? Něco tak vzrušujícího jsem už léta nezažil, milostivá paní.“) mě velmi pobavily, ale nerozesmály. Hleděl jsem s uznáním na opracovanost a křišťálovost jejich humornosti a nic. Jakkoli jeden z nejlepších svého druhu, zůstává tento film přece jen filmem svého druhu, totiž macourkovsko-vorlíčkovskou komedií, a tedy filmem bez jakékoli přidané hodnoty (snad vyjma těch několik právem kultovních momentů). Jako asi nic z dílny M+V, nemůže ani tento film obstát ve srovnání nejen třeba s parodiemi dvojice Brdečka+Lipský, ale ani např. s dnes už málo známými komediemi režiséra Hobla. Pokud jde o logičnost, myslím je dobře patrné, že Macourkovi nejlépe hoví formát řekněme Bornem ilustrovaných Macha a Šebestové, kde takové starosti vem čert (neodvažuji se ale konečného soudu, protože třeba Arabelu nebo Čestmíra jsem od dětství neviděl). Daly by se prominout takové drobnosti, jako že major Štajner ukazuje lejstro strážnému u katru chodby ve vězeňské nemocnici a při tom oznamuje divákovi: „Povolení ke vstupu do vězeňské nemocnice“. Ale co třeba v Janžurčině podobě omylem znovuzrozený Hample, každým projevem prozrazující, že není Stubová a – nic? Proč se tomu ale divit, když domnělou Stubovou Štajner tajně ubytoval přímo v sousedství vily dublované herečky (a pak se rozčiluje, že má otevřené okno vedoucí do její zahrady)? Na rozpacích jsem i z dospělého muže, který neví, že podprsenka se obléká pod šaty, nikoli na ně. Přitom by nemělo chybu, kdyby se tvůrci byli spokojili s jeho problémy s předlouhými korálovými náhrdelníky (které Janžurová nosí coby Kelétiová naprosto samozřejmě, coby Hample tak, že se zdá skutečně nemožné s něčím takovým chodit). Nebo král reagující na informaci o spiknutí tím, že o tom řekne veliteli armády, již hodlá zrušit. Jestli snad jsou ty nelogičnosti záměrné, tak je špatně něco jiného, protože filmům jako je tento podobné věci nemohu věřit. V parodii budiž, ale na to se Vorlíčkova komedie příliš zhlíží sama v sobě. Bláznivé střele se musím smát, protože je to Bláznivá střela, Mr. Beanovi, protože je to Mr. Bean, Přednostovi stanice, protože je to Přednosta stanice. Ale drtivá většina existujících komedií musí přesvědčit buď alespoň základní uvěřitelností volby stávajících alternativ, které děj předpokládá, nebo odůvodněním volby jiné, nebo rámcem, v němž to není třeba, protože platí zákonitosti zcela jiného typu. Komedie M+V jsou z těch, které si s tím nevědí rady, potácejíce se ani ryba, ani rak. Tady máme dva naivisticky postavené sci-fi pilíře: astrolog čtoucí budoucnost osob („atentát, něco s výtahem, čtvrté patro“) a chirurg transplantující mozky do cizích těl. Z toho se udělá zápletka, vymyslí scénky legrando grando a ten dějový posun už nějak uplácáme. Ukazuje se, že to nestačí, aspoň mně ne. Svoje kvality však Pane vy jste vdova nesporně má. Různé kapitloly z politické geografie působivě smíchány do nereálného, leč provokativně kvazireálného tvaru. Úvodní scéna na letišti je okouzlující v každém ohledu, finále v divadle kolosální. Mezi tím spousta podařených hlášek a velkoryse vystavěný film. Už jen ten od okamžiku useknuté královské ruky nekončící, sympaticky stylizovaný seriál zločinu, vražd a skandálů. Lze konstatovat dokonalé využití některých okrajových postav, třeba omdlévající přítelkyně nebo (coby šokující protipól Stubové) řezník – Hamplův kat (jestli je v Pane vy jste vdova nějaké poselství pro nás humanisty, tak ho nese právě tato postava). Ke kvalitám filmu zajisté patří úderné řazení scén (a střihy mezi nimi), jehož promyšlenost je patrná už na první zhlédnutí. No a samozřejmě osobité podání špičkových populárních českých komiků té doby, z nichž si všimnu alespoň některých: Především Janžurová hrající postupně sebe, Hrzána a Růžičkovou, to je položka, kterou by si milovník českých komedií neměl nechat ujít. I Cupák je coby Hrzán přesvědčivý. Hrzán samotný, jehož titulní postava (která v titulu oslovuje sebe samu) je skoro furt na scéně, si chudák trochu zahrál jen v několika scénách od 7. do 16. minuty (v prvním záběru sahá po flašce s rumem, v posledním odevzdaně čeká ránu palicí). Růžičkové ovšem k jedné z nejlepších kreací kariéry stačí jediná krátká scéna, během níž neopustí nemocniční lůžko. Menšík ve své typické poloze tentokrát skvěle padnoucí. O Filipovském zde platí „vyjde na scénu a aplaus“, to když se v kadáfiovské uniformě (k níž neodmyslitelně patří sluneční brýle) objeví na schůdcích letadla jakožto všemi očekávaný Oscar XV. Poněkud jsem si nevěděl rady se sympatickým králem v roli suchého glosátora, ač jeho představitel Sovák tomu hověl dobře a zrovna tento motiv bych moc rád ocenil – nemám jak. Divadelní kritici Svěrák se Smoljakem přerozkošní, jako ostatně vždy, když ztvárňují marginální postavy v ne svých filmech (tady mají dohromady pět slov). (Spolu s Růžičkové Stubovou je považuji za nejcenější perly celého filmu, ač nejsou ani v titulcích.) Též ostatní velmi příjemní, nepřehlédnutelný je např. Kopřiva. Sdostatek přesvědčivá je netalentovaná herečka v podání andělské Olgy Goodman Schoberové (v titulcích „Olinka Bérová“). Pokud jde o komentáře, ty od Oskara a woodyho (z nichž cituji v úvodu) jsou mi sice pohoršením, ale uprostřed toho všeobecného vrkání oni něco vyjadřují a mohu je tedy doporučit. Sám však upřednostňuji komentář phobie, k níž bych se asi určitě nechal pozvat na bramborový salát. Trochu statistiky: Ve filmu končícím slovy „Počkej, mrcho, já tě roztrhnu!“ zemře celkem sedm lidí, z toho tři účastníci spiknutí, jedna sériová vražedkyně (ta dvakrát), jeden soukromý vrah vlastní manželky a dvě nevinné oběti (Kelétiová, dirigent). Nepočítám zemřelého, ale přeživšího Hampla; ani Goga, který snad zahynul také, což ale zpochybněno jeho pronesením posledních slov celého filmu. V různých interiérech (královský palác, Steinerův byt, Kelétiho dům, Somrova klinika) dominují na pozadí ženské akty. Na závěr něco nesouvislých výtěžků pro milovníky spikleneckých teorií: Ve scéně s Růžičkovou čte Gogo Štajnerovo jméno nahlas z navštívenky, ale po chvilce ho oslovuje „pane Štraus“, kterážto chyba není nijak reflektována (a na rozdíl od Šestého pěšího z Ivančic je dosti nenápadná). Strauss i Steiner jsou (také) židovská jména a je to právě Steiner, kdo provede volbu (scénářem i režií silně zdůrazněnou, ač jde o zcela zbytný motiv) mezi telecím a vepřovým. Stuart Hample byl v té době známý americký židovský kreslíř – humorista, královo anglické jméno Rosebud má názvuk německých židovských magnátských příjmení (ale jiná možná inspirace zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Citizen_Kane). Záhadné je Omar Otis (přičemž manželka je Mary), roztomilé etymologizace slyšíme u jmen Kuckenheim a Steuerwerk (generál, co se ženil v ponorce). Sanitku dvanáctsettrojku, nad níž se Radek99 pozastavuje jako nad jediným nedopatřením v jinak dokonalé aranži, budeme vnímat úplně jinak, všimneme-li si pražské SPZ na voze uhlířů (AB 74 74) ve scéně, v níž se lumpenproletář Menšík hrabe v odpadkovém koši. (Jinak se čs. espézetky dají vidět jen při zastavování obrazu na bezvýznamných automobilech, kdežto vozy „hrající“ mají SPZ ve formátu na první pohled smyšleném.) Velmi působivé je podání (a ochotné přijetí) smrtící pilulky na zlaťáčku (Steiner, Stubová). Už zmíněnou volbu telecího vidíme v záhadném světle toho, co bezprostředně následuje: Prof. Somr (Sommer = „Léto“, letní měsíc je např. srpen) se stopkami v ruce vymačká na ovládacím panelu číslo 68 (rok uvedení filmu je 1970) a zmáčknutím zvláštního tlačítka zavře sarkofág s korpusem z telecího, jenž po chvíli otevřen a hle, spící kráska uvnitř. Jiný motiv z novodobých čs. dějin viz v komentáři Amirgal. Král si v lóži divadla čte jako program cosi s podivně vyvedeným nápisem Recital – snad dobový kulturní časopisek, jehož totožnost by bylo záhodno vyšetřit. Hra začíná slovy „Modleme se k Bohu přátelé. Jsme ztraceni.“ Později zazní: „Chcete nás obětovat svému božstvu? Vzpamatujte se.“ a replika Stubové/Keletiové („keleti" = „východní“): „Za vaši krev nám sešle déšť, kterej svlaží naši věčně vyprahlou zem“, do čehož sněží za zvuku rolniček nějaké ruské trojky. Což komentováno tímto dialogem v královské lóži: Král: „Já jsem se domníval, že se to odehrává v Egyptě.“ Generál: „Možná, že tím chtěl režisér něco vyjádřit.“ Král: „Těžko.“ Že by tím chtěl režisér opravdu něco vyjádřit? Těžko. (07.12.2012) (méně) (více)