Tři oříšky pro Popelku

Libuše Šafránková, zlou macochou týraná Popoluška, ktorá sa zmení na krásanu princeznú, je naozaj sympatická. Zahrala túto rozprávkovú postavu veľmi dobre. Škoda, že to isté nemôžem povedať aj ďaľších hercoch. Napríklad Pavel Trávniček v úlohe princa pôsobí hodne toporne a taký Vítězslav Jandák ako jeden z členov jeho družiny je úplne trapný. Ale ako celok to vyznieva celkom príjemne. Zvlášť v časoch Vianočných, kedy je to s nespochybniteľnou istotou vždy odvysielané niektorou z českých či slovenských televízií. Tri hviezdičky pre Popolušku. *** (14.03.2008)

Popelka zamete podlahu a pak si sedne k cukroví a ..... ne, u toho cukroví sedím já, Popelka jde na chvíli k Juráškovi. U smrčku sesedne z koně a otevře krabici s ozdobami .... ne, tak ten stromek taky zdobím já. Popelka u potoka v ledové vodě pere jemné prádlo své nevlastní sestry a potom jde obalit rybí řízky .... to vlastně taky nedělá ona. Prostě Tři oříšky pro Popelku a Vánoce mi naprosto splývají. (27.08.2010)

Já se přiznám, že už to nemůžu ani vidět. Jsem opravdu vděčná, že Vánoce nestrávím v ČR a ta pohádka mě nebude pronásledovat. Bohužel nemůžu být zcela "objektivní" (jestli se vůbec dá být objektivní) a jsem ovlivněná tím, že to dávají pořád dokola. Ale co je moc, to je moc. A zas tak povedená pohádka to není, aby se to muselo pořád vysílat! (22.12.2011)

Tento komentář věnuji svým "nejoblíbenějším" uživatelům – Hochům z Filmové teorie. Snad jim pomůže znovu spatřit realitu všedního dne. ********* Sine ira et studio!!! Eklatantní paralela Vorlíčkovy tvorby s giganty žánru jako Tarkovský, Von Trier či Buňuel je flagrantní již od prvních minut tohoto elaborátu adespotonu orální kultury. Především afiliativní symbol sovy (ať už mající jakýkoliv signus) představuje edukovaného telebedekra, který významně asistuje divákovi prožít smysl všech mistrových metafor a navodit tak signifikantní inverzivní tendence. Avšak i pro nezasvěceného diváka, u nějž by se zpočátku mohla objevit averze, ba co víc dokonce negace mistrovy epistuly, poskytuje Pan režisér mentorskou berličku. Jedná se zejména o simplifikovaný konfrontační úzus dobra a zla ( Ano, zde mám namysli explicitně zlou macechu a její ambiciózně edukované vlastní dcery v přímém rozporu s repulzivní edukací dcery nevlastní !! ), chudoby a bohatství (Neutěšené aparigrahické Popelčiny poměry versus ad hoc propertiální konzumerismus šlechty!!). Pokud v tomto aktu přistoupíte na mistrovu hru, budete schopni plně prožít předfinální tenzní gradaci při testaci inkriminovaného střevíce!!! Rozradostnění abstrakní vizualizací postfreudovského axiomu prostě potom musíte odpustit tvůrci (možná pro někoho slaboduché) finále ve smylu „Honesta vita est beata“, kdy ústřední dvojice naváže eternální, koexistenčně kopulativní vztah. Pochopíte li plně režséruv záměr, film vás konkveruje a **Na tomto místě se i JÁ musím snížit k insitnímu výrazivu některých uživatelů** „Sežvýká a vyplivne". Silně pochroumáni a polepení slinami pak budete ještě dlouho meditovat nad smyslem života a zejména buddhistickou tezí zvuku tleskotu jedné ruky!!!!!! .. dále viz Antikrista (11.01.2010)

Kriticky hodnotit toto dielko sa hadam ani neda. Je jasne ze to pre mna uz nieje ten magicky zazitok, ako ked som bol krpec, ale stale sa na to pozriem rad. A hlavne, az teraz dokazem docenit ten skvely - nenasilny humor a bezchybne charaktery (ja som si najviac oblubil krala a kralovnu). V tom je Popoluska nedostizna. (8/10) (25.12.2007)