Honzíkova cesta

Hezky to napsal SPORTOVEC ! - tak hezky, že jsem svůj čerstvý příspěvek seškrtal na třetinu, a i tu jsem si nakonec mohl odpustit. Soudě podle tří děl, která jsem doposud zhlédl, Vošmik věřil tomu, co dělal, a dělal to jako málokdo před ním i po něm. Dnes jeho obraz dětského ráje na zemi, ukotveného v tradičních (spíš než "budovatelských") hodnotách působí jako balzám na duše lisované obrazově-zvukovou kulisou v chroustárnách kukuřice. Že by většina dětí 21. století o takovou léčbu nestála, svědčí v neprospěch nikoli Vošmika a Hofmana, nýbrž 21. století. Jako dílo výchovné "Honzíkova cesta" nemá chybu. Nevadí mi ani výstup s koníkem : myšlenka, že něco patří všem a kdokoli si to může půjčit pro vlastní potřebu, mě jednak nepopuzuje, jednak se jak známo nezrodila za stalinismu. Být dítětem, dal bych filmu čtyři nebo pět hvězdiček. (04.09.2015)

Moc pěkný film, nechápu že má tak nízké hodnocení. Samozřejmě, je třeba ho hodnotit očima malého diváka, pro kterého je určen! To možná některým zdejším uživatelům uniká. Film má krásnou poetiku, přírodu, dětští hrdinové jsou sympatičtí (a nejen oni). Je to laskavý, pohodový příběh, který bych dětem pustila stokrát raději než některé moderní blázniviny. (19.11.2008)

Český světový klasik dětské literatury, nositel prestižní globální medaile Hanse Christiana Andersena Bohumil Říha ve své půvabné knížce HONZÍKOVA CESTA vytvořil jedno ze svých vrcholných děl; zužitkoval přitom víc než bohatě svou letitou učitelskou zkušenost; ve filmu je takřka dokonale vtělen do Högrem ztvárněné postavy řídícího učitele. Filmovému zpracování knihy byla věnována náležitá péče. Jména tehdy začínajících tvůrců - platí to jak o scénaristovi Otovi Hoffmannovi, tak o předčasně zesnulém režiséru Milanu Vošmikovi (1930-1969) - i hvězdné herecké obsazení (Baldová, Höger, Bohdalová, Lukavský,Chramostová) jak ve větších, tak v menších rolích se stala posléze skvěle naplněnou zárukou nevšedního diváckého zážitku. Perspektiva světa, zcela oproštěného od budovatelské poetiky i jejího, dutého, prázdnotou zvonícího patosu, ale naopak důsledně viděného očima pětiletého chlapce, je jedinečná. Vzorová je i nenásilná výchovná tendence, soustředěná do platonického trojúhelníku Honzík-Terezka-Ferda i vygradovaného ústředního sporu o prestižní skleněnou kuličku-skleněnku (dětskou generací mého mládí podstatně více ceněnou než tzv. ocelovku o hliněných kuličkách nemluvě) včetně závěrečné katarze, v níž Honzíkova dětská přítelkyně Terezka hlavního hrdinu vybízí, aby přijal mužně i kajícně nabídnutou Ferdovu přátelskou ruku: "Vem si ji (nůž-kudličku-rybičku), on to myslí doopravdy". Nenechme se mýlit zdánlivou vnějškovou titěrností a zanedbatelností těchto napohled nevinných příhod strkavých taškařic: jsou to právě ony, kdo formují osobnostní rozvoj každého z nás i charakterové rysy naší budoucí, v tomto věku až nekonečně vzdálené dospělosti. Film je současně v mnoha ohledech historickým dílem: idylicky líčené družstvo stále s sebou nese pečeť doznívajícího prvorepublikového patriarchalismu venkova, na němž, má-li se obstát, musí každý podporovat každého; stejná atmosféra na nás dýchá i z chodby dvou (tří-) třídní obecné školy i interiéru třídy, který do padesátých let vřazuje Švabinského portrét komunistického novináře a ideologa kontroverzního Julia Fučíka i způsobu výuky, prezentovaného řídícím učitelem. Nenásilně je naznačen i rodící se generační problém vesnice; v navenek prosperujícím družstvu prvního typu - jak zněl slogan té doby prvního období tzv. kolektivizace - musí pracovat i důchodci; je zjevné, že jinak by družstvo neobstálo. To všechno nejenže není v rozporu s chlapcovou recepcí vesnické i ještě spořeji naznačené městské pražské skutečnosti, ale naopak tvoří její přirozenou součást. Vinit film, který rok po svém uvedení do československých kin získal na XVIII. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Benátkách v kategorii filmů pro nejmenší děti hlavní cenu, z propagandistických komunistických sklonů, je krajně neprozíravé a vlastně politováníhodné. Vždyť jde o klasické české filmové dílo světového věhlasu, o klenot, kterých jsme nikdy nejen v naší filmové tvorbě neměli na rozdávání! (23.09.2007)

I kdyby se řežisér Vošmik snažil sebevíc, tak já se s Honzíkovou cestou setkávám ve věku, kdy mi už dětští protagonisté nepřipadají roztomilí, vyprávění něžné a film ve mně nevzbuzuje nostalgii na povinnou četbu B. Říhy. O tom už se má generace učí jako o prosocialistickém prozaikovi a věnuje mu pramálo pozornosti. Viz můj komentář k jeho dalšíhu zfilmovanému dílu. Samozřejmě pokud chce člověk něco kritizovat, musí to také znát, takže jsem si film pustila a výsledkem jsou 2*. DVD: Na obalu se skví zářící nápis Zlatý fond české kinematografie, což u mě vyvolalo krapet větší sarkastický úsměv... (30.12.2008)

Děti hrají dobře. Svým přirozeným vysupováním dokáží i po letech pobavit i dojmout. Obzvlášť hlavní role se podařila výborně obsadit. Z vynikajících dospělých herců se svého partu nejlépe zhostili Vlasta Chramostová a Otomar Korbelář. Karel Höger se pěkně vyjímá na plakátě, ale ke své roli učitele přistupuje poněkud ospale. Baldová a Hlavatý se k sobě moc nehodili, jelikož Baldová je o dvacet let starší - mohla hrát klidně prababičku. Spolupráce Havelka - Vošmik tentokráte dopadla lépe než později ve filmu Táto sežeň štěně - hudba je skvělá. Vošmikův debut dopadl na výbornou. Film po právu získal mezinárodní ocenění a i zařazení do zlatého fondu české kinematografie je naprosto na místě. (09.05.2014)