Dny zrady I.

Nejdříve bych chtěl „poděkovat“ komunistům za podstatné pokurvení, jinak možná jednoho z nejlepších velkofilmů v dějinách cs. kinematografie. Dále bych chtěl stejným způsobem „poděkovat“ Francii a Velké Británii za to, že 29. září 1938 ukázali, ve které části těla mají osud Českolovenska. Já jen pevně doufám, že se jako Čech nikdy nedožiju toho, aby vláda mojí země způsobila svým rozhodnutím tak velký ponížený jinýmu národu a současně dala zelenou jednomu z největších terorů v dějinách této planety, tak jako to způsobily vlády Francie a Velké Británie nám i celému světu. Hodnotit film Otakara Vávry, Dny zrady, není ani trošku jednoduchý. Na jedný straně film umí dokonale vybudit emoce. Scénu, kdy Henleinovci chytí českou holkou svážou jí, pak jí nadávaj, plivou na ní a mlatí jí, jsem prožíval velmi silně. Ne, necítil jsem při ní nenávist k Henleinovcům, ty si nezaslouží ani tenhle pocit, ale prožíval jsem to obrovské ponížení mých spoluobčanů v pohraničí, kteří tohle museli snášet ve vlastní zemi bez náznaku obrany. Z filmu je doslova cítit ten obrovský mrak zloby a nenávisti, kterej se pomalu, ale jistě stahoval nad osudem mojí země. Navíc vynikající práci odvedl hudební skladatel Zdeněk Liška. Bohužel film má i druhou, nechutnou stranu. Míra propagandy a překrucování faktů je ve filmu opravdu hodně velká a zcela nahrává komunistickým grázlům. Chování vraha Gottwalda působilo úplně směšně až parodicky. A vůbec nejhorší byla věta „Sovětský svaz nám určitě pomůže.“ Ta ve filmu zaznívala v pravidelných dvacetiminutových intervalech s přesností švýcarských hodinek. Vždycky když zazněla, tak jsem si vybavil jak Sovětský svaz „pomohl“ Polsku, pobaltským republikám nebo Finsku, který by mohlo o Mainilským incidentu mluvit dlouhý hodiny a chtělo se mě z představy podobné "pomoci" Sovětského svazu nám, blejt. K dovršení všeho jsem byl ve tři hodinu ráno vzbuzen a nade mnou ustaraná tvář babičky říkala „Pavle, co to křičíš ze spaní, Sovětský svaz už nám nepomůže, vždyť už neexistuje.“ To jsem, ale bábince vrátil hned druhý den, když celá nešťastná četla dopis od ČEZu, že už nám opět zdražují elektřinu, mrkl jsem na babču a řekl „Babi neboj, Sovětský svaz nám určitě pomůže.“ A jak jsem tohle všechno dal dohromady a došel k hodnocení ? Vzal jsem z filmu všechnu tu komunistickou propagandu a vyrazil jsem jí z odpadem na světlo boží, jenže pořád mě zůstal velkej kus dokonalý filmařiny a emocí, který prostě odpadem nedokážu jen tak sestřelit. Tohle jsou moje nejtěžší tři hvězdičky, které jsem tady kdy dal a platí pro oba díly, které jsme viděl v jednom celku. (23.01.2010)

Tak trošku paralelní cesta historie s několika styčnými plochami se skutečností. Vávra nám předkládá obraz doby, jak by rád viděl malý český znormalizovaný maloměšťáček .. Navíc z tváří komparzu byla dobře vidět jejich nuda a nezájem. Totaky o něčem svědčí. Oceňuji, že natáčel na autentických místech, nebo alespoň v Krásné lípě (a na Hradě:-) to tak bylo. Ale co mě nejvíce překvapuje, že film i přes jméno režiséra a rok vzniku předkládá divákovi dost velký prostor k přemýšlení. A to o normalizaci mnohem více než o druhé republice. A myslím že Karel Vachek by si měl z těhlech filmů vzít příklad. Když ve svých Xhodinových dílkách neotitulkuje kdo je kdo, pro lidi kteří nežili v ČR a nenarodili se před rokem 1980 jsou ty traktáty lidově řečeno "aby se v tom prase vyznalo." (24.11.2009)

Tfuj ! Tfuj ! Tfuj ! Posledních pár minut jsou jedinou částí filmu, při kterých jsem nezvracel a nesvíjel se na zemi v křečích. Martin Štěpánek s nohou na zlomené závoře kosící skopčáky je alespoň podbarven hrdinskou hudbou a má v sobě alepsoň závan symboliky a režijního umu. Jinak je film odpaduhodná filmařská slátanina a óda na zvrácený a zločinný režim a jeho nechvalně proslulého představitele - masového vraha Klementa Gottwalda. Tfuj ! Tfuj ! Tfuj ! ZAJÍMAVOST: Martin Štěpánek zde hraje čet. Václava Rataje, ale v Sokolovu si již střihne samotného kpt. Otaraka Jaroše a čet. Rataje po něm převzal Jan Kanyza. (30.06.2008)

Viděl jsem to v celku, takže toto je i za druhý díl. Škoda. Dějová linie je samozřejmě držena, nicméně doba si k tomu řekla své, takže ti nejhodnější jsou Kléma, Rudé právo, dělníci a Sovětský svaz se svojí připravenou pomocí na hranicích.... Skutečně nezávidím Dr. Benešovi, čím si tenkrát musel projít.... To bylo nejmíň na deset infarktů.... Kdyby se dílo od tendenčních vlivů oprostilo, mohl to být perfektní historický velkofilm o dnech, kdy i dnešní generace narozená dávno po válce bezmocně svírá pěsti a zkouší domýšlet jaké by to bylo, kdyby naši dědové alespoň první dny nakopali skopčákům prdel....Samozřejmě by velká města byla srovnána Luftwaffe a časem bychom dopadli jako Polsko, ale neztratili bychom hrdost a lev v našem znaku by dál mohl napřahovat drápy... A hlavně by se ukázalo, že nám Sověti nepomohli... Když si vyfiltrujete ty bludy ( a ono to jde) budete osud mladé republiky prožívat stejně intenzivně jako naši prarodiče. (19.05.2011)

Je to takový hraný dokument poplatný své době. Takže výsledkem má být obdiv k odvaze a vlastenectví hrdinných komunistických funkcionářů a Sovětský Svaz jako jediný spojenec ochotný nezištně podat pomocnou ruku, když se imperialistické státy otáčí zády. Ale všechno je, bylo a vždy bude trochu jinak. Žádná pomoc, a rozhodně ne od komunistů, není nezištná. Z tohoto filmu vyplívá, že větším hrdinou byl prezident Beneš (zajímavý Jiří Pleskot), který se všechny zainteresované snažil přesvědčit o skutečném stavu událostí a neváhal zajít do rizika. A až po zjištění, že by to byl masakr bez pomoci, tak vše odpískal. A ani slibovaná pomoc od Sovětů, které zastupoval velvyslanec Sergej S. Alexandrovskij (Bořivoj Navrátil) by to nebylo až tak slavné, jak ukázal další průběh války. Hezkou neurotickou roli má Adolf Hitler (dobrý Gunnar Möller), muž velkých ambicí, který byl uchvácen svojí mocí a řečnickou dovedností získat podporu široké veřejnosti. Samozřejmě česká buržoazie je zde vyyobrazena jako síla, která si raději přeje obsazení republiky Německem, než zákeřnou pomoc od sovětských bratrů: premiér Hodža (skvěle intrikánský Vladimír Šmeral), či chrochtající Beran (Karel Vlček). Nemůže chybět zdůraznění, že jedině komunistické Rudé Právo vydávalo pravdivé informace a mělo pro to potíže s intrikánským buržoazním systémem chrochtajících českých kapitalistů. (15.03.2010)