Dívka v modrém

Kvalitou režijního zpracování i nápaditostí scénáře dílo plně srovnatelné s proslulejším KRISTIÁNEM; je přímo festivalem hereckých koncertů - platí to zejména o Novém a Baarové, která tu přesvědčuje o svém skutečném uměleckém talentu. Neokázalé zdůrazňování staročeštiny, nápaditý námět, překvapivé a v českém filmu spíše vzácné než typické gagy a výroky-hlášky doplňuje skvělá - bohužel příliš "zaškatulkovaná" Antonie Nedošínská - a rychlý spád plný překvapení, to všechno jsou další klady nedoceňovaného díla. DÍVKA vedle CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLADU ŽIVOTA patří k našim vůbec nejlepším veseloherním a komediálním filmům třicátých let. Nadčasová komedie už datem svého uvedení měla zjevně protinacistický podtext, který byl zesilován jejím až rozpustile rozverným rázem. Film oprávněně hladí po duši i po těle i po desetiletích, která uplynula od jeho prvního uvedení. (26.08.2007)

Prvorepublikové komedie mám rád (i přes to, že jsou vlastně všechny o tom, že se někdo za někoho vydává a někdo se zamiluje do někoho, kdo je ale zase zamilovaný do někoho jiného, atd.), ale tato mi přišla alespoň originální (i když obsazením moc ne :D ) v příběhu, který se pokoušel býti trochu mýtický, což jsem po víkendu, kdy jsem takových komedií viděl několik ocenil, protože to trochu probouralo stereotyp. (03.01.2018)

Naprosto nadčasový typ uvolněného a skvostného humoru je ten největší důvod pro to, aby i ten co možná nejmladší divák v novém tisíciletí takovýto film zhlédl. Tento film, v němž hrají Oldřich Nový a Lída Bárová po jednom boku, oplývá velice silným šarmem, který v sobě skrývá důmyslný vtip a jemnou, avšak přitom působivou romantiku. Znám mnoho lidí, kteří proti tomuto druhu již dnes filmové pamětnické zábavy mají mnoho výhrad. Kdykoliv jsem se jich však zeptal na důvody tohoto jejich postoje, tak v devadesáti procentech případů film vůbec neviděli a jejich pseudonázory vycházeli pouze z předsudků. Ano, to je to slovo, které mi asi v polovině tohoto filmu problesklo v hlavě. Myslím, že jakýkoliv předsudek v souvislosti se stářím tohoto filmu je naprosto zbytečný. Asi po pětadvaceti minutách filmu mi bylo jasné, že byť v roce 2011, je tento film navzdory času stále mladý a noblesa z něho jen čiší. (15.11.2011)

Dívku v modrém natočil Otakar Vávra podle námětu autora zábavné četby Felixe de la Cámary. Příběh je založen na vtipném, i když vlastně nijak originálním nápadu o dívce, která vystoupí ze starého obrazu a pohybuje se jako živoucí anachronismus v moderním prostředí. Doktor Karas v podání Oldřicha Nového se samozřejmě nemůže nezamilovat do sličné komtesy Lídy Baarové, která mluví tak půvabnou staročeštinou. Ve výborně rozehrané partii nesmí scházet ani patřičně komické figurky, které příběh sytí svým vlastním humorem a zároveň posouvají hlavní protagonisty k závěrečnému happyendu. Jízlivé dámy z lepší společnosti hledající zálibu v klevetách a potenciálních snoubeních pro svou hloupoučkou dcerušku, představované obvykle bez sebemenšího zaváhání Růženou Šlemrovou, byly nevyprchávající ozdobou takových filmů. Jisté satisfakce se zde dostává Jindřichu Lázničkovi, věčnému herci malých rolí, Nataše Gollové byl potom zcela výjimečně vyměřen jen velice zúžený prostor, ale i ten suverénně ovládá prostřednictvím ironie a drobného sarkasmu. Romantická staročeština, všudypřítomná úzkost z upírů i záhadný obraz spanilé krasavice vytvářejí z Vávrovy komedie vskutku originální film, kterému se můžeme obdivovat a klanět i po více jak sedmdesáti letech. (03.10.2008)

Film jsem si pustil na návštěvě z DVD, když v TV nebylo nic ke koukání a frčí ta Baarománie. Po jeho shlédnutí jsem se začal shánět po popelu, který bych si nasypal na hlávku. Film jsem zcela jistě musel vidět (kdybych byl fanda, mohl bych třeba i 55krát), ale hanba mne fackuje, že jsem ho hanebně nedocenil. Prozřel jsem až nyní. Překvapilo mne s jak nepatrnými prostředky (z dobového reálu vybočoval jen kostým LB – beztak z fundusu) natočili vlastně scifík s roztomilou milostnou zápletkou a předvedením tehdejších filmových hvězd. Všichni hráli adekvátně svému věhlasu, mělo to šmrnc bez pathosu, který nám nyní připadá směšný. Vznikl naprosto moderní film, který je možné sledovat i dnes bez shovívavého úsměvu se kterým někteří shlíží na činnost „primitivních“ předků. Prostě stal jsem se fandou tohoto filmu. Přidám zajímavost (než mi ji schválí či zamítnou): Hospodyně paní Nedošinská, ke konci filmu, kdy se nabyvatel zámku přišel podívat se na obraz a oživlou dívku, říká panu Novému: „...šel nahoru“, myšleno do knihovny. Dopustila se tím faux paux, protože svému zaměstnavateli tzv. „onkala“, co je v tomto vztahu nanejvýš nevhodné (oslovení leda pro služku či obecně podřízeného). Jedině správné bylo užít uctivějšího tvaru totiž „...šli nahoru“. Nyní bychom to chápali jako rozdíl mezi tykáním a vykáním. Zdroj: Fandovství oné doby, jinak PhDr.Jiří Stanislav Guth-Jarkovský - Společenský katechismus (25.01.2016)