Jan Žižka

Druhá část trilogie zychycuje nástup Jana Žižky do čela husitského hnutí v roce 1419. Končí slavnou bitvou u jihočeské Sudoměře v roce 1420. Zde využili husité vypuštěného rybníka Škaredý a nalákali tak strakonické křižáky a královské vojsko do bahnité pasti... Zdeněk Štěpánek je v roli Žižky nezapomenutelný. (24.09.2008)

V rovnakom duchu, ako Jan Hus, avšak veľkolepejšie natočené. Jana Žižku môžeme nazvať skutočným historickým veľkofilmom. Napriek ideologickosti a vzletným rečiam mi dej pripadal realistickejšie podaný, ako prvá časť trilógie a najmä s lepším tempom, keď sa dialógy pravidelne striedajú s masovými scénami (vedie "párty" na radnici). Kto videl Alexandra Nevského, toho poteší, poprípade naštve odkaz na lámanie ľadovcov v podobe "neviditeľného" bahna. Samotná postava Žižku je trochu menej majestátnejšie podaná, ako by sa asi slušalo, čo ale nie je tak úplne na škodu, keďže sme zvyknutí na vyšportovaných krásnych vodcov ľudu, ktorých vzhľad skutočnosti odpovedal menej. (04.06.2014)

"Drž pravdu, chraň pravdu, braň pravdu !! Ale kde je pravda ??" O skutečnosti, že pravda se ukrývá, potažmo převrací, překrucuje a przní vždy v rukou toho, kdo zrovna otáčí kolem dějin, jistě není třeba diskutovat, ovšem ani o tom, že po té řemeslné stránce nelze Vávrova Jana Žižku nepovažovat za skutečně velký historický snímek, rozhodně i v celosvětovém měřítku, který by tuzemský divák prostě měl znát !! A že se ve své podstatě rovná de facto o jakousi českou paralelu k italským sandálovkám, kdy snímek na svoji dobu velmi slušně výpravně vybavený staví především na konverzačních pasážích, z nichž vyruší jen několik davových scén a jedna bitva, byť famózně natočená, na tom nic nedokáže změnit.. Kromě mrazivé hudby Jiřího Srnky mě zaujal především casting, který mi svým obsazováním některých rolí tlačí oční bulvy z důlků, nicméně Zdeněk Štěpánek jako jedna z největších person našeho charakterního herectví i filmu znovu září, byť se zde některým uživatelům příliš nezamlouvá, že v předchozím snímku ztvárnil Jana Husa, jako Jan Žižka z Trocnova je tu prakticky k nepoznání, pomineme-li ten jeho nezaměnitelný hlas, takže o nějakém zásadním lapsu snad nemůže být ani řeči.. (03.06.2014)

O druhém dílu velkolepé historické trilogie Otakara Vávry se dá říci to samé co o prvním. Navíc přidám poznámku, že role Jana Žižky Zdeňkovi Štěpánkovi padla mnohem lépe než role Jana Husa v prvním díle. Tendenčnost je možná o něco vyšší než u prvního filmu, nicméně závěrečná bitva rozhodně stojí za to a mnohé "napravuje". Myslím si, že v dějinách československé a české tvorby není snad lepší bitvy. (25.04.2018)

Velkolepé pokračování smělého činu je naznačeno přímý přechodem od kostnické hranice ke dvoru Václava IV. "Čeledín" (dobový staročeský výraz pro dvořana), stárnoucí zproletarizovaný zeman, nachází v Husově při také smysl svého vlastního života. Kritická chvíle národa zase svého muže. Dvojlomný ráz husitské doby - expanze myšlenky a paralelní chudnutí a mravní chátrání země - byl cenou, kterou jsme platili za to, že po tu dobu u nás vznikaly světové dějiny. Za vyhrocenými výroky obou stran je možné hledat a nacházet vůli po kompromisu, který nakonec vyzněl na konci XV. století vítězně pro evangelickou většinu národa. Štěpánkův herecký projev, skvěle natočené bitevní scény a zejména jasné odlišení střízlivosti od blouznivosti a neodpovědnosti nejlépe prokazují vlastně protirežimní ráz režimu stále se hlásícímu k neudržitelnému sloganu "komunisté - dědici pokrokových tradic". (26.08.2007)