Kladivo na čarodějnice

"Kladivo na čarodejnice". Pri komentovaní tohto filmu si pomôžem textom, ktorý napísal Aleš Brichta a zhudobnil ho Otakar Hereš. Jedná sa o rovnomennú skladbu z repertoáru legendárnej pražskej black metalovej kapely Torr. Výborne vystihuje obsah tohto čiernobieleho snímku. Takže: "V sobě má posedlej svět. Nemíní se spokojit s málem. Vybírá pro majetek. Koho obviní ze spolku s ďáblem? Skřípot palečnic, když doznání schází. Plamenů žár za hříchy žen. Svět čarodějnic, lidí dvou tváří. Všechno se zdá jak šílenej sen. Hlad, řetězy, skřipce, rozžhavenej kov, žízeň, kleště, břitce, pár španělskejch bot, pak přiznání dostane lehce z dívek ven, a postaví hranici pro očistu těl. Inkvizitor zvedá svůj kříž, horší než mor, inkvizitor jééé! Upálí křídla i andělům snad, kam se mu zachce, tam zasekne dráp. Černá a bílá, víc nechce znát. Je dvou hranic extrém, Jezuitů řád." *** (26.02.2014)

"Kladivo na čarodějnice" je jeden z těch mála filmů, které dokáží vyvolat ty nejděsivější pocity strachu, aniž by k tomu potřebovaly hektolitry umělé krve a obludné monstrum honící teenagery po všech čertech ďáblech. Monstrum v tomto snímku má mnohem prozaičtější podobu, za kterou se však skrývá Ďábel hodný tohoto jména. Snímku ovšem na naléhavosti velkou měrou přidává fakt, že se tvůrci (mezi kterými byla i slavná česká umělkyně Ester Krumbachová, o níž nedávno natočila pozoruhodný dokument První dáma českého filmu Věra Chytilová) nechali inspirovat záznamy z autentických inkvizičních procesů z let 1678 až 1695. Snímek díky černobílému ladění evokuje rozmanitou škálu pocitů, kamera je nebývale sugestivní. Rozum obzvláště zůstává stát nad tím, jak mohla zbabělost, pověrčivost či lhostejnost vrchnosti dát do rukou inkvizičnímu soudci Bobligovi z Egeldstadtu takovou moc nad životy lidí v celém poddanství! Dovolím si citovat - Děkan Kryštof Lautner: "Nedokážu vůbec pochopit, že takový člověk může mít v rukou lidské osudy - tvůj, tvůj i můj!" Na to mu klidným, vyrovnaným a odevzdaným hlasem odpovídá jeho přítel, bývalý soudce: "A vždycky to tak bude, buď úplně klidný." Tento dialog je nádhernou ilustrací mnohoznačnosti "Kladiva" - každému musí být jasné, o čem Vávra mluví (předpokládám, že za dob normalizace skončil film na dlouhou dobu v trezoru...). Ještě jednou úžasnou doménou film disponuje - dramaticky vypjatá hudba, zejména její opakující se leitmotiv, nenechá diváka ani na chvíli vydechnout. Kapitola sama pro sebe je pak herecký výkon Vladimíra Šmerala. Jeho Boblig z Egeldstadtu je syntézou veškerého zla, ďábel v beránčím rouchu. Naproti němu stojící děkan Kryštof Lautner má taktéž co nabídnout, zejména proto, že je to postava lidská, se svými chybami, díky nimž nakonec nachází draze zaplacenou morální sílu. První místo ve Zlatém fondu české kinematografie. (31.03.2006)

Nejlepší film Otakara Vávry. Šílená atmosféra, hororovější scény, než zde scény mučení, jsem snad nikde jinde neviděl. Realističnost je tady někdy až k nepřežití. Pro komunisty dobrý důvod film rychle po premiéře v roce 1970 stáhnout - tehdejší procesy měly dost velkou podobnost s tím, co prováděli komunističtí Bobligové v padesátých letech. (17.07.2003)

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)

Nejprve pro některé chudáky, co neznají fakta a pindají tu jak báby na trhu: KATOLICKÁ CÍRKEV NIKDY (!!!) NEUZNALA MALLEUS MALEFICARUM JAKO VHODNOU PŘÍRUČKU PRO INKVIZICI!!! Sám Kramer byl inkvizicí odsouzen. Ve filmu používá knihu nedostudovaný právník, nikoli církevní představitel (co tu plácáte o církvi, vy potróblenci????). Už v 10. století vydává Vatikán jasné stanovisko, kde zakazuje upalování čarodějnic a absolutní nesmyslnost přesvědčení, že žena může obcovat se satanem. Ti lidi ve středověku fakt nebyli hloupí. Teď k filmu: Kladivo na čarodějnice je dokonalá morbidní poezie, odstupňovaná v černobílé stupnici strachu a depresivity, ztvárněná herci, kteří hrají tak, jakoby se jich celá ta událost skutečně týkala. Atmosféra, kterou jinde budují hektolitry kečupu a nikdy jí nedosáhnou, tady bezchybně funguje vytvářena dialogy a ušpiněnými tvářemi. Stupňovitá gradace, lidská hloupost, fanatismus. Inkvizitor má v rukou existenci člověka. Stačí, když uslyším skladbu Jiřího Srnky "Jak černý mrak, už táhne smrťák zabiják..." a mrazí mě v zádech...to je účinek! Kdeže ty časy jsou..........................PS: Ještě chci reagovat na stupidní narážku od Geminiho takto: :-D Tys vůbec nepochopil, o čem film vůbec byl, stejně jako cariada a malarkey - pindat o historii dnes může každý byť jen se základním vzděláním....... (16.04.2006)