Kladivo na čarodějnice

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)

Přiznávám, že Kladivo na čarodějnice mi příliš nesedlo. Myslím totiž, že film točící se jen kolem mučení nevinných potřebuje lepší (trpitelskou) atmosféru a méně nudící myšlenkový přesah. Zkrátka nepodařilo se mi do toho řádně proniknout, ač jsem jistou filmařskou kvalitu cítil. Navíc i z hlediska technických dovedností je film rovněž odpudivý, za sebe mohu tedy pochválit jen intermezza záhadného muže v kápi a z čistě subjektivních dojmů udělit 5/10 (01.02.2008)

Vynikající historické drama. - - - P.S. Ten film je natočen podle románu Václava Kaplického z roku 1963 a samozřejmě je jasné, že kniha jako taková je ovlivněna dobou vzniku a komunistickým nazíráním historie vůbec. Ale myslím, že i tak v jádru celkem věrně ukazuje, o co šlo v tzv. čarodějnickýck procesech v okolí Velkých Losin na Šumpersku, probíhajících koncem 17. století. (To už nějakých 200 let bylo po středověku!...) - Film tedy nevychází přímo z historických reálií, ale je ADAPTACÍ ROMÁNU! (Asi tak jako Amadeus Miloše Formana). Každopádně jej ve své době bylo možno chápat i jako skrytou narážku na porušování zákonosti komunistickým režimem od 50. let. Za normalizace byl film stažen z distribuce a uvolněn až koncem 80. let pouze pro filmové kluby! Tepve po >listopadu< se dostal opět do širšího povědomí... (27.02.2006)

Inkvizitor Boblig má rád svou krásnou práci. S nadšením se věnuje mučení a jakýkoliv výsledek své činnosti dokáže vysvětlit po inkvizitorsku. Když se mučený přizná, tak musí být potrestán. Když své činy popírá, tak lže pod vlivem ďábla. Když mlčí, tak ho umlčel ďábel. Když křičí nebo se směje, tak je nepříčetně posedlý ďáblem. Když vydrží mučení, tak mu ďábel znecitlivěl tělo. Ortel je vždy stejný: popravit a zabavit majetek! Je to velmi depresivní snímek, jež by mohl v mladých nerozhodných mužích vzbudit touhu po zajímavém povolání. (30.11.2008)

"V Olomouci žije bývalý inkviziční soudce......vykonával svojí praxi úspěšně 40let......co jste si přál pane?" Před bohem jsme si všichni rovni, u kůlu skončí pán i žebrák. Malý žebrající kamínek spustí lavinu, která s sebou nabalí kohokoli. Boblík je na koni. Jeho klid a sebevědomí je nestoudné, stejně jako jednoduchost, která z celého tématu přímo srší. Je to jednoduché, obviníme ty lidi z něčeho, co nemohou vyvrátit, a budeme je mučit a vyslýchat tak dlouho, dokud se nepřiznají, a když to vydrží, tak to bude hlavní důkaz toho, že jsou ve spojení s ďáblem. Jednoduché rady od nejen duchovního, ale i pokrevního bratra "víš co bratře? Drž hubu!" a dokoná to jednoduchý přístup kompetentních lidí, kteří tomu mohli zabránit "přiznali se ti lidé, přiznali tak co.....a ten Turek před Vídní...no nějak to dopadne". Politika současnosti bez příkras v podání nejsilnějšího a nejdéle vládnoucího politického systému, fungující na základě utrpení druhých ve jménu Boha. Vávra toto dílo natočil jako reakci na komunistický monster proces se Slánským. Jediný rozdíl je v tom, že obžaloba není vlastizrada, nebo velezrada, ale čarodějnictví. Film, se kterým jsem vyrůstal. V raném mládí jsem utíkal od televize před Lohniským, v pubertě jsem prostě nedokázal pochopit tu nespravedlnost a dnes jsem z tohoto filmu nadšen. Herecky bezchybné, až na pana Šmérala a Kemra. Ti nehráli. Ti se na chvíli převtělili do jiných lidí, jeden do pana z Edelstadtu a druhý do jeho sluhy. "Ďábel vší mocí usiluje o nadvládu nad světem, avšak bůh všemohoucí nám dal možnost odkrýt toto nečisté hnízdo, sláva jemu navýsost obdařil nás ctí, že můžeme toto nečisté hnízdo zašlápnout úplně ho zničit a vykouřit ohněm". (13.09.2011)