Kladivo na čarodějnice

No ono je to tak trochu mistrovské dílo. Maximálně působivé a velice sugestivně natočené. Velká režisérská vychytávka je občasný monolog jakéhosi šíleného maníka co popisuje chování čarodějnic hláškama typu "líbají ďáblovi levou nohu a řiť." Herecké výkony good (představitel kata mi hrozně připomínal Charlese Bronsona) a scénář bezvadný. Zvlášť ten vysoce pesimistický konec no prostě lahůdka. Sledování scén s procesy mě docela ničilo a naprosto si nedovedu představit jak strašné to muselo doopravdy být. Hlášky jako "nyní přistoupíme k tortuře," nebo "hledejte signum diabolicum" mi zůstanou v paměti asi hodně dlouho. Naprosto výtečný a nadčasový film. (27.02.2006)

Kladivo na čarodějnice je v mnoha ohledech vyjímečný snímek, který má několik "nej"- jde o nejlepší film Otakara Vávry, nejbezvýchodnější a nejdepresivnější snímek československé kinematografie a zároveň jeden z jejích absolutních vrcholů. Hned několik herců v něm dostalo skvělou roli, která znamenala vrchol jejich herecké kariéry - v první řadě pak Vladimír Šmeral. Pro úspěch filmu byla klíčová právě osoba režiséra Vávry a doba vzniku filmu. Vávra je jednou z nejrozporuplnějších postav naší filmové historie. Talentovaný, znalý řemesla a s citem pro kompozici ale na druhé straně vrcholně pragmatický, přizpůsobivý a prospěchářský. Rok 1969 byl patrně posledním, kdy šlo svobodně natáčet a Vávra si jako znalý člověk o budoucím vývoji nedělal žádné iluze. Chopil se tedy příležitosti natočit film o tom, co ho zajímalo a co důvěrně znal - o povaze moci a technologii mocenské zvůle. Politické moci převážnou část života oddaně sloužil a tak disponoval spoustou postřehů tak říkajíc z první ruky. Ve snímku se najde řada dialogů, které jdou až " na kost " a řada scén, ze kterých mrazí. Nejedná se v pravém smyslu slova o film historického žánru - čarodějnické procesy sloužily jen jako východisko pro uměleckou výpověď. Není to vyprávění o inkvizici a konkrétní době. Je to film o odvaze a zbabělosti, o manipulaci a zastrašování. Není příjemný a jeho cílem není bavit. Nevzbuzuje hrůzu, nýbrž tíseň a znechucení. Protože v době natáčení začalo být jasné, že " tato noc nebude krátká", nemá ani film žádné nadějné vyústění a depresivní atmosféra je navozena hned úvodní žoldnéřskou písní : "A černý host už ohlodává bílou kost...nám je už hej, už s námi táhne zubatej..." i následujícím monologem fanatického kněze. Výborné ( ale to je u Vávry téměř samozřejmé ) je využití hudebních motivů. Vávra odčinil tento úlet v 70. letech hned několika vylhanými angažovanými snímky, snad nejslabší bylo pozdější Temné slunce. Celkový dojem 95 % (22.05.2007)

Velmi temné a depresivní dílo a rozhodně nejlepší film Otakara Vávry. Kemr se Šmeralem jsou nádherně hnusní a zejména Šmeral tu herecky exceluje a předvádí svůj životní výkon. Dílo tak nadčasové a plné metafor (nepřímo připomínající i politické monstrprocesy v 50.letech), že je div, že se nestalo trezorovým filmem.___Vzkaz pro igi B.: Ale když já to viděl za bolševika v kině a nebyl to filmový klub :o) (16.09.2002)

Hodně depresivní a působivý snímek. Nejsilnější film o zlu, bezspráví a bezmoci, co jsem viděl. O době "čarodějnictví" jsem se nidky více nezajímal a moc o tomto tématu nevěděl, ale film mi ji, myslím věrohodně, představil. Co se týče mučení, také jsem čekal tvrdší kafe, ale musím uznat, že na dobu, kdy byl film natočen, je to dost odvážné a nezakryté. U herců není co vytknout, naopak musím určitě vyzdvihnout výkon pana Šmerala a také menší, ale o to více působivou roli pana Lohninského. Dílo se sice nezapíše mezi moje oblíbené filmy, nebo snímky, které bych si často a rád pouštěl (resp. tohle nemusím zase hodně dlouho vidět), ale rozhodně si vysloužilo moje uznání a plný počet *. (20.09.2008)

"Kladivo na čarodějnice" je jeden z těch mála filmů, které dokáží vyvolat ty nejděsivější pocity strachu, aniž by k tomu potřebovaly hektolitry umělé krve a obludné monstrum honící teenagery po všech čertech ďáblech. Monstrum v tomto snímku má mnohem prozaičtější podobu, za kterou se však skrývá Ďábel hodný tohoto jména. Snímku ovšem na naléhavosti velkou měrou přidává fakt, že se tvůrci (mezi kterými byla i slavná česká umělkyně Ester Krumbachová, o níž nedávno natočila pozoruhodný dokument První dáma českého filmu Věra Chytilová) nechali inspirovat záznamy z autentických inkvizičních procesů z let 1678 až 1695. Snímek díky černobílému ladění evokuje rozmanitou škálu pocitů, kamera je nebývale sugestivní. Rozum obzvláště zůstává stát nad tím, jak mohla zbabělost, pověrčivost či lhostejnost vrchnosti dát do rukou inkvizičnímu soudci Bobligovi z Egeldstadtu takovou moc nad životy lidí v celém poddanství! Dovolím si citovat - Děkan Kryštof Lautner: "Nedokážu vůbec pochopit, že takový člověk může mít v rukou lidské osudy - tvůj, tvůj i můj!" Na to mu klidným, vyrovnaným a odevzdaným hlasem odpovídá jeho přítel, bývalý soudce: "A vždycky to tak bude, buď úplně klidný." Tento dialog je nádhernou ilustrací mnohoznačnosti "Kladiva" - každému musí být jasné, o čem Vávra mluví (předpokládám, že za dob normalizace skončil film na dlouhou dobu v trezoru...). Ještě jednou úžasnou doménou film disponuje - dramaticky vypjatá hudba, zejména její opakující se leitmotiv, nenechá diváka ani na chvíli vydechnout. Kapitola sama pro sebe je pak herecký výkon Vladimíra Šmerala. Jeho Boblig z Egeldstadtu je syntézou veškerého zla, ďábel v beránčím rouchu. Naproti němu stojící děkan Kryštof Lautner má taktéž co nabídnout, zejména proto, že je to postava lidská, se svými chybami, díky nimž nakonec nachází draze zaplacenou morální sílu. První místo ve Zlatém fondu české kinematografie. (31.03.2006)