Kladivo na čarodějnice

Kladivo je mechanický nástroj, který deformuje, co já vím, třeba kapotu auta vašeho soka. Ovšem Kladivo na čarodějnice jakožto film mistra Vávry, útočí totálně jinačím způsobem. Ničí vás. A to dost drsným způsobem. Třeba tohle: na scéně se objeví Vladimír Šmeral. Pro nezasvěcený lidi (ti co nečetli knihu---já se taky mezi ně počítám...) znamená jeho postava v úvodu něco jako spásu. Že třeba zastaví tu vlnu keců, která se valí po celý film. Ovšem pak si nasadí na hlavu dementní paruku, která značí, že teď tady velím já a všichni ostatní jste jen přisluhovačí ďábla atd. Šmeral začíná brnkat na nervy. Pak nastává ta část, kdy se odsuzují nesprávní lidé a vy máte hlavu zabořenou v dlaních, protože tohle kladivo asi jen tak nepřekousnete. Šmeral už pro vás začíná býti synonymem ke slovům jako: hajzl či Hitlerovo náhražka. Finální záběr (opět kralující Šmeral tentokráte ve stavu "mám v sobě tolik vína, že ve Francii momentálně nemají čím podlít kuře...") se dostává do dějin. Zuříte. To, že jste si mysleli, že všechno dopadne dobře a že půjdete spát s Jokerovským úsměvem na tváři, byla totální ubohost. Pořád vidíte ten zpropadený ksich Šmerala a ten fakt, že jste nemohli těm lidem pomoct, je až děsivě skličující. Vávra rozbořil mýty a to bravůrním způsobem... (16.01.2009)

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)

Inkvizitor Boblig má rád svou krásnou práci. S nadšením se věnuje mučení a jakýkoliv výsledek své činnosti dokáže vysvětlit po inkvizitorsku. Když se mučený přizná, tak musí být potrestán. Když své činy popírá, tak lže pod vlivem ďábla. Když mlčí, tak ho umlčel ďábel. Když křičí nebo se směje, tak je nepříčetně posedlý ďáblem. Když vydrží mučení, tak mu ďábel znecitlivěl tělo. Ortel je vždy stejný: popravit a zabavit majetek! Je to velmi depresivní snímek, jež by mohl v mladých nerozhodných mužích vzbudit touhu po zajímavém povolání. (30.11.2008)

"Kruté zlato" Českého filmu. Již při titulcích a úvodní písni tuhne krev v žilách a běhá mráz po těle. Poté se dostaví ohavný mnich, kterému ve tmě svítí oči a falešné zuby. Na chvilku se rozptýlýme pohledy na obnažená těla krásných žen, aby je v zápětí vystřídala ponurá atmosféra, která trvá až do konce. Dokonale ukazuje podlost a zrůdnost inkvizice a nespravedlnost. Tvůrci měli šťastnou ruku i na herecké obsazení. Vladimír Šmeral precizně stvárnil odporného, nechutného a fanatického inkvizitora Bobliga, stejně tak Josef Kemr jako neméně odpudivý písař Ignác a Elo Romančík výtečně stvárnil faráře Lautnera, posledního mučedníka, který svou smrtí zachránil spoustu dalších životů. Film Otakara Vávry (jedno z jeho nejlepších děl) je surový, krutý a depresivní jako inkvizice sama. Opravdu silný zážitek, který lze jen doporučit a který ukazuje že Český film má (nebo alespoň měl) vysokou úroveň a geniální režiséry jako je například Otakar Vávra. (01.03.2006)

Vynikající historické drama. - - - P.S. Ten film je natočen podle románu Václava Kaplického z roku 1963 a samozřejmě je jasné, že kniha jako taková je ovlivněna dobou vzniku a komunistickým nazíráním historie vůbec. Ale myslím, že i tak v jádru celkem věrně ukazuje, o co šlo v tzv. čarodějnickýck procesech v okolí Velkých Losin na Šumpersku, probíhajících koncem 17. století. (To už nějakých 200 let bylo po středověku!...) - Film tedy nevychází přímo z historických reálií, ale je ADAPTACÍ ROMÁNU! (Asi tak jako Amadeus Miloše Formana). Každopádně jej ve své době bylo možno chápat i jako skrytou narážku na porušování zákonosti komunistickým režimem od 50. let. Za normalizace byl film stažen z distribuce a uvolněn až koncem 80. let pouze pro filmové kluby! Tepve po >listopadu< se dostal opět do širšího povědomí... (27.02.2006)